„Dostal jsem se do Vojenského tábora nucených prací Svatá Dobrotivá, předchůdce pomocných technických praporů. Byly tam jen dva baráky. V jednom jídelna a kuchyň a v druhém ubikace pro šedesát vojáků. Hlavní úkol byl vystavět tábor a další baráky. Nebylo tam nic, žádné odpady, nic. Naučil jsem se tam kopat, což jsem v životě nedělal. Neměli jsme tam vodovod a nebylo, kde ho napojit. Jedině ho nějakým způsobem vybourat nebo vytrhat ve skále, což znamenalo asi čtyři kilometry skalního masívu. Měli jsme na to krumpáč, lopatu a desetikilové kladivo, což bylo celkem málo. Teprve po našich protestech k nám povolali partu pěti normálních vojáků s trhavinami, protože my jsme nesměli pracovat s trhavinami. Nám nemohli svěřit ani pušku, to byl výsměch nějaké armádě.“
„Slovenští chlapci, se kterými jsme předtím normálně vycházeli, stále častěji vyvolávali bitky. Při jedné takové strhli ze zdi obraz prezidenta Dr. Beneše. My na oplátku jsme srazili obraz jejich Andreje Hlinky a nastala rvačka. Skončila tím, že ředitel uzavřel třídu a nám sdělil, že mi jako Češi jsme na tomto gymnáziu dostudovali. A pololetní vysvědčení abychom považovali za konečné a na odchodnou. Čekali jsme ještě dva měsíce a vydali se ze Slovenska za otcem do Jihlavy. Osudově to bylo 15. března 1939. Celá rodina jsme se nasoukali do jednoho kupé a bez rozloučení ani těch nejvěrnějších přátel, protože se k nám báli i podívat, aby se nedostali do podezření, že sympatizují s Čechunama, jsme odjeli ze Slovenska.“
„Nastalo u nás zděšení ohledně židovského původu maminky. Měli jsme strach, že nás celou rodinu, nebo mě s matkou odvezou do Terezína nebo do jiného koncentračního tábora. Otec se poradil s dobrým advokátem (který doporučil), aby se s matkou fingovaně rozvedli. Tak se po krásném dvacetiletém manželství rozvedli. Otec pak nemusel prokazovat árijský původ své manželky a mé matky. Raději jsme se odstěhovali na samotu u lesa. Paradoxně k jedné starší Němce, která nám poskytla malou místnost pod úrovní země v bývalé černé kuchyni. Byla tam spousta švábů.“
„29. srpna 1944 mě úřady totálně nasadily na práci do továrny do Staré Hůry nedaleko Jihlavy. Za měsíc jsem byl proškolen na frézaře kovů a pracoval u soustruhu na letecké součástky. Jednou jsem při práci omylem upustil měřicí přístroj. Byl jsem nařčen ze sabotáže a odveden na jihlavské gestapo. Tam jsem na vlastní kůži zažil brutální výslech. Dostal jsem nepočítaně facek a kopanců. Musel jsem špičkou nosu držet o stěnu list papíru a viděl jsem, jak naložili klukovi, kterému papír spadl. Pak mě dali do kobky metr a půl krát metr a půl, kde jsem musel stát. Když mně poklesla kolena, dostal jsem splašky do obličeje.“
Jaroslav Makrot se narodil 30. května 1926 v Humenném na Slovensku. Otec pracoval na dráze a matka židovského původu byla v domácnosti. Jaroslav studoval gymnázium, když po vzniku Slovenského státu musela česká rodina území Slovenska opustit. Přestěhovali se do Jihlavy, kde otec získal zaměstnání. Po vyhlášení protižidovských zákonů se otec s matkou naoko rozvedl. Když se začala situace Židů v protektorátu zhoršovat, rodina se raději přestěhovala na venkov do obce Rantířov u Jihlavy. Získali podnájem na samotě, kde se matka mohla snáze skrývat. Jaroslav začal studovat obchodní akademii v Jihlavě. O jeho smíšeném původu nikdo nevěděl. V roce 1944 byl totálně nasazen v továrně na letecké součástky. Později ho vyslýchalo gestapo, protože ho podezřívali ze sabotáže. Konec války prožil v Jihlavě a zapojil se tam do revolučního dění, byl spojkou partyzánů. Po osvobození dostudoval obchodní akademii a pracoval v oboru. V roce 1949 jej pro nespolehlivost k novému režimu vyhodili ze zaměstnání a na vojně jej zařadili k pomocným technickým praporům. V padesátých letech s manželkou přesídlil na západ Čech. Jaroslav Makrot zemřel 14. listopadu 2019.
