Anna Skákalová

* 1921

  • „Najednou psi vylítli z baráku. Hoří les. Bylo úplně všechno červený. Červený jako krev. Říkali tomu polární záře. Tak tam všichni běhali po lese, protože si mysleli, že hoří les. Já tam nebyla dlouho. Asi půl roku. Protože potom se bál i polesnej. Němci začali provokovat. Bílý punčochy a provokovali. Věděla jsem, že se budou stěhovat. Nevím, proč mě vypakovali na večer. Proč mě nepustili dřív. Ještě mně polesný půjčil kolo, abych jela domů. Bála jsem se, a tak jsem jela na Malou Moravu. Tam byla hospoda a tam jsem si řekla o nocleh. Hospoda byla plná diskutujících Němců. Na ten nocleh mě tam nechali.“

  • „Ve Vinoři, když to tam tenkrát bombardovali, tak tam bylo plno mrtvých. Tenkrát jsme utekli sem, protože jsme měli potvrzení, že jsme poškozeni náletem. Okna jsme měli vymlácený. Bylo to na Květnou neděli. Měla jsem oběd na stole, ale už jsme žádnej nejedli. Děcka ve sklepě pod vanou, chlapi nevěděli, jak dát dřeva do oken, aby nám do domu neprolítaly střepiny. Taky to byla hrůza. My jsme bydleli na kraji ulice a tam bylo pole a na něm stoh slámy a já jsem se chtěla do toho stohu slámy schovat. Oni mě nepustili a švagr říkal: ‚Ne, ne, ne, do sklepa.‘ Žádnou újmu jsme neměli, akorát okna rozmlácený. Potom tam začala hořet továrna barvy laky myslím nějakého Malce. To byla hrůza. Byl tam dým, že se nedalo dýchat. Druhej den jsme utíkali s babičkou. Jeli jsme do Počernic a všude mrtví. A v tom stohu, kam jsem se chtěla schovat, tam utíkali lidi ze Kbel. Ten byl prý plný krve. Bylo v něm hrozně moc lidí a všichni byli mrtví.“

  • „Taky si vzpomínám, jak tam měla jedna rodina zlatou svatbu. Byla jsem tenkrát v kostele a pod kaplí byl barák, který měl střechu až k zemi, a jeden takový vtipálek tam nakreslil šibenici a ,Smrt Německu‘ a všelijaký takový voloviny. To už jsem byla vdaná. Ve škole byl německej učitel. Ale ten nebyl špatný. Ale jeho paní byla zarytá Němka a ta to všechno požalovala. Přijeli Němčouři a posbírali všechny mladý chlapce. Vzali taky Jindru Pospíšila, který měl čtrnáct let, i mého bráchu. Já jsem tady tenkrát byla. Slyšela jsem, že tam chlapce v neděli přitáhli, a bylo pondělí a žádnej jim nedal ani trochu vody, žádný jídlo. Pak jsme se domluvili, že posbíráme jídlo ve Lhotě a já jim ho vezmu.“

  • „Teď byla hrůza, Němci zuřili. Říkali jsme ještě tatínkovi: ‚Tati, nechoď teďka do lesa, když je to takový.‘ Tatínek říkal: ‚Já musím jít, vždyť by to bylo nápadný.‘ Tak šel a kdesi u lesa ho chytli, ať řekne, kde se chlapi schovávají, kde mají bunkry. Tatínek říkal: ‚Já se starám jenom o svou práci. Nehledám bunkry. Nevím.‘ To jim nebylo po chuti. Ať jim poví, co ví. Tatínek zkrátka neřekl nic. Tak ho tam zmlátili. To se stalo na podzim a já jsem zase na jaře přijela na polní práce a tatínek byl ještě černej. Oni ho prej i do přirození píchali. Mysleli si, že ho umlátili, že je mrtvej. Jeden tam dělal na poli a slyšel to, a jak viděl, že Němci odcházejou, tak zastavil koně a běžel se tam podívat. Tatínka tam viděl zmrzačenýho. Tak hned pro nosítka do zbrojnice a tatínka odnesli. Jak se pak v nemocnici dozvěděli, že ho zmlátili Němci, tak pro něj nebyla ani postel a ležel tam kdesi v chodbě na nosítkách. Já jsem si říkala: ‚Já sem vždycky jezdím pro strach.‘“

  • „To už byl skoro konec války. Němci jeli od Rudy a tady šli partyzáni po cestě, viděli německý auto a začali po něm střílet. Auto se převrátilo, asi mu rozstříleli gumy. Papíry, co tam byly, se rozlítaly po louce. Ti Němci nanovo zuřili. Žádnýho Němce nezastřelili. Jenom auto to odneslo. Teď že vypálej Lhotu, jenomže oni už na to neměli čas. Kdyby na to měli čas, tak by to udělali.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Staré Město, 11.02.2014

    (audio)
    délka: 02:41:55
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jezdila jsem si sem pro strach

Anna Skákalová v mládí
Anna Skákalová v mládí
zdroj: archiv pamětnice

Anna Skákalová, rodným příjmením Kouřilová, se narodila 25. září 1921 ve Štědrákově Lhotě na Šumpersku. V roce 1937 odešla pracovat jako služebná k českému polesnému do Horní Moravy (německy Ober Mohrau). Tam se seznámila s budoucím manželem, který jako československý voják pomáhal při stavbě příhraničních opevnění. Na začátku roku 1938 ale musela Horní Moravu narychlo opustit, protože v době předmnichovské krize již nebylo v této německé vesnici bezpečno. Za války se Anna Skákalová vdala a přestěhovala se do Vinoře u Prahy. Se svými malými dětmi často navštěvovala rodinu ve Štědrákově Lhotě, ležící tehdy již v německém Sudetenlandu. Stala se tak svědkem těžké perzekuce rodiny i místních obyvatel během okupace. V roce 1944 zatklo gestapo kvůli protinacistickému nápisu v obci dvanáct místních mladíků a mezi nimi byl i bratr Stanislav. Otce nacisté málem ubili, protože odmítl prozradit úkryt partyzánů v okolních lesích. Ani ve Vinoři se Anně nevyhnuly dramatické válečné události a po spojeneckém bombardování Prahy 25. března 1945 musela celá rodina narychlo opustit poškozený dům. Po osvobození se s rodinou přestěhovala do Starého Města na Šumpersku, kde žije dodnes.