Bohumír Hájek

* 1920

  • „Tak jsme tam čekali, čekali a dočkali jsme se 1. září. Já jsem ležel, postel jsem měl u okna a najednou se dívám, na tom horizontu práskala protiletecká děla. A to ještě: už se k tomu schylovalo, my jsme chodívali na okraji města Katovice kopat zákopy. Lopatu na zádech, a když jsme šli po ulici z práce, tak jsme si zpívali české písničky a Poláci, co stáli na chodníku, nás obdivovali. My jsme už tenkrát byli hrdinové, ale s lopatou, ne s puškou, s lopatou. A 1. září Němci přepadli Polsko. A co teď, my jsme byli na hranicích! Hned se začaly organizovat skupiny po dvaceti lidech nebo tak nějak a evakuovali jsme se do vnitrozemí. Pryč od hranic.“

  • „‚Was wollen Sie?‘ na mě on. Já povídám: ‚Já jsem si přišel pro propustku do Protektorátu.‘ A on: ‚Es gibts keine Durchlaßscheine‘, že se jako žádné propustky do Protektorátu nedávají. A já mu říkám: ‚Pane Hauptmanne, ale vy jste mi to slíbil.‘ V životě jsem ho neviděl a on neviděl mě a já na něj vyrukoval s takovou fintou. Povídám: ‚Ale vy jste mně to slíbil.‘ On se na mě tak podezíravě díval, nebyl si jistý, jestli to slíbil, nebo ne. Měl tam sekretářku, tak se otočil a: ‚Schreiben Sie auf!‘, aby mi to napsala. Já jsem měl na ně taky masti, kamaráde!“

  • „Idealista. Věčný idealista. Seděli jsme tři: já, bratranec Pepa a kámoš ze školy Jara Berger. Seděli jsme na lavičce a najednou přišla řeč na to, že bychom měli jít do zahraničí. Tenkrát už panovala taková atmosféra, že vojáci utíkali za hranice. Tradovalo se, že generál Prchala na Podkarpatské Rusi odešel se svým plukem do Rumunska. No a my kluci že bychom měli jít taky do zahraničí. No vlastenci… Domluvili jsme se, že opustíme republiku a budeme se snažit v zahraničí. Tenkrát už bylo dost známé, že se formují legie u Prchaly nebo že se jezdí do Anglie a do Francie. Poblouznění těmito myšlenkami jsme se jednoho dne domluvili, že odjedeme.“

  • „Už jsem byl v takovém stavu, že jsem si říkal: ‚Když je konec, tak je konec.‘ Večer byl apel, museli jsme se všichni postavit do řad, počítali nás, aby věděli, že jim nikdo neutekl, a při tom apelu vybírali různé specialisty a posílali je na práci do Německa. Tak jsem se taky přihlásil. Večer jsem vystoupil z řady, byl tam lagerführer, nějaký hauptmann Kappe ze severního Německa, z Hamburku. Spustil na mě: ‚Was wollen Sie?‘ Já jsem se německy učil, tak jsem hlásil: ‚Ich bin aus Protektorat Böhmen und Mähren, ich bin kein Soldat, ich bin Zivilist, Interniert.‘ Že jsem tam internovaný jako civilista. On na mě koukal, takové pohádky jsem mu tam vykládal. ‚Stellen Sie sich ab!‘ Abych se jako postavil bokem. ‚Odvšivit, ráno nový hadry!‘“

  • „Přes dědinu jsme museli poklusem. Na cestě stáli vojáci, kolem byly zahrádky, kde bylo obyvatelstvo. A oni třeba občas něco hodili, kus chleba, kukuřici nebo bramboru. A tys musel běžet, nemohl ses zastavit. Já jsem měl perfektní břitvu, solingenku. A zase takový podvod. Já jsem si začal jako zavazovat boty u plotu, kde byl takový dědek. Ukázal jsem mu tu břitvu a že chci chleba. Hodil jsem mu ji, on to lapl a šel pryč. Já jsem si furt zavazoval boty, aby mě Němci neodehnali, a čekal jsem na ten chleba. A teď jsem si říkal: ‚Pane Bože, jestli on mě podvedl a nic mi nedonese, tak budu muset utíkat bez břitvy i bez chleba.‘ Ale přišel, hodil mi takový malý bochánek, já lup ho za košilu a už jsem valil. Ten chleba jsem pak jedl týden.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brno, 04.04.2014

    (audio)
    délka: 03:56:58
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Bombardovali mě Němci, Rusové i Američané, a všechno jsem přežil

hajek_bohumir_portret_1940.JPG (historic)
Bohumír Hájek
zdroj: Dobová fotografie z roku 1940 je z archivu autora, současná fotografie pořízena při rozhovoru s pamětníkem

Bohumír Hájek se narodil 23. června 1920 v Židenicích, okrajové části Brna. Záhy po okupaci Československa německou armádou a vzniku Protektorátu Čechy a Morava se spolu se dvěma kamarády rozhodl odejít z Čech a připojit se k zahraniční armádě. Přes Slovensko utekli do Polska, kde byli několik týdnů drženi ve vězení, aby se nakonec dostali do Katovic. Tady spolu s dalšími uprchlíky vyčkávali na transport do Anglie. Toho se však nedočkali, protože Německo mezitím zaútočilo na Polsko a vypukla válka. Uprchli na východ a nějakou dobu pobývali na Volyni. Odsud odjeli do Rostova na Donu, kde pracovali v místním sovchozu. Později odešel Bohumír sám do Taganrogu, kde pracoval v průmyslu až do září 1941, kdy Německo vyhlásilo válku Sovětskému svazu. S několika přáteli vstoupil do Rudé armády, ovšem dříve než se dostali na frontu, upadl do zajetí. Následující tři roky prožil v německém zajateckém táboře Dárnice u Kyjeva. Zde byl držen nejprve jako řadový vězeň, a když se zjistilo, že hovoří německy i rusky, začal dělat tlumočníka. To mu pravděpodobně zachránilo život. Po propuštění byl i nadále nucen pracovat v zajateckém táboře jako tlumočník. S ustupující německou armádou se na konci roku 1944 dostal až do Polska, kde se mu podařilo lstí získat povolení k odchodu do Protektorátu, a těsně před koncem roku 1944 se ocitl opět v rodném Brně, kde prožil i závěr války.