Jiří Pavlica

„Vedle nás byl takový dřevěný domeček, tam byla nějaká paní Šostíková, to už byla stará paní, já jsem k ní jako kluk chodil pro mléko, měla krávu, to tam shořelo, ten domek, a já jsem se tam šel podívat. To ještě, to bylo těsně, jak ti Němci utekli nebo se vzdali, já jsem tam přišel a tam jsem našel, jak byl chlév, tak tam ta paní Šostíková klečela na čtyřech, byla tak velká, úplně scvrklá, to byl jenom popel, jak větřík pofoukával, tak bylo vidět, že je to ta postava, vedle ta kráva, prasklé břicho, žlutý lůj z ní... (tekl).“

„Můj dědeček byl z první světové války hluchý, neslyšel nic, a v domnění, že se nic nedělo, tak snad možná slyšel záchvěv z kanonu nebo nějakého tanku, tak vyšel ven a jemu buď z nějakého automatu, nebo co prostřelilo tak ruku, tak měl tady, já nevím kolik, 20 děr, úplně. Tak hned do nemocnice, tam ještě Zdeněk [asi pamětníkův bratr] se snažil dotáhnout a tam řekli: ,Jedině amputace.‘ On nechtěl, tak v roce 1947 v té nemocnici zemřel, dva roky tam ležel na to.“

„Až ten převrat, to ukončení, to bylo ve Frýdku, ale jinak těch pět roků nebo kolik té války jsem prožil na Bílém Kříži... A kamarády na naší straně jsem já neměl, ale na slovenské straně, poněvadž kolem našeho baráku šla cesta a to byla zároveň hranice – hotel Kysuce, dneska, co je nahoře, bývalý Baron, tak tam měli Němci stanici pohraničníků, potom měli nastavěné budky, potom dokonce ke konci války postavili ostnatý plot, vysoký asi čtyři nebo pět metrů až k té skále tam dolů... Takže já jsem za těmi kluky, to mne samozřejmě táhlo, tak vždycky šup... A někteří tam na té hranici, na tom Bílém Kříži hlídali hlavně, to byli většinou Rakušané – Vídeňáci, a nebo takoví, kteří už na frontu se [nedostali], starší takoví, mimo to vedení, poněvadž tam to vím, že tam byli ostří, ale ti staří takoví, kteří tam byli, tak vždycky: ,Huš, huš, ty nejni, ty nésmiš, tam to se ne, bo pif, pif na tebe!‘“