Prof. MUDr., DrSc. Helena Tlaskalová

„Tím, co uměli a jak se chovali k pacientům, pro nás byli neuvěřitelným vzorem. A myslím si, že to pak chybělo. Já jsem pak zažila – tím, že jsem díky profesorovi Johnovi i učila na lékařské fakultě – tu výměnu po roce 1969. A to jsem si zase naopak uvědomila, že se dostali do čela takoví lidé, které jsem si pamatovala z fakulty jako sekundáře, kteří vůbec neměli ten pocit empatie. Jako takový příklad dávám nejmenovaného profesora v těch 70. letech. Když jsme šli na vizitu na interně, tak tam byla paní po mrtvici, která nemohla mluvit a hýbat se. A on před ní ukazoval, co všechno neumí a jak je postižená – jaké nervy a podobně. A pak říkal: ‚No hrůza je, že její rodina vůbec nemá zájem se o ni postarat.‘ A tohle říkal před ní, že jsem viděla, jak jí začaly kanout slzy. Ona viděla, jen nevnímala. Tak jsem si říkala, že takoví lidé by tu medicínu vůbec dělat neměli.“

„Hrozně na mě působila smrt mladých lidí. Nikdy nezapomenu na hocha, který umíral na leukémii a my jsme tam chodili na ty vizity. Nebo mladá žena, která se s námi bavila – byla taková příjemná, usměvavá a šla na srdeční operaci. My jsme se s ní loučili. Po té operaci nám chirurgové řekli, že bohužel zemřela. Tyhle věci na mě působily. A viděla jsem lidské utrpení. A to na mě tak působilo, že jsem říkala, že není dobré se rozčilovat kvůli maličkostem. Vždycky jsem se snažila dávat lidi dohromady než je rozdělovat nebo podněcovat k nenávisti. To nikdy nestojí za to. Já si myslím, že to vyvěrá z téhle mé zkušenosti. A myslím si, že ten nedostatek tolerance u mnoha lidí je opravdu daný tím, že naše generace neměla možnost cestovat a neviděla, že existuje jiný způsob života než ty, které jsou tady.“