„Je mi moc těžké o tom mluvit. Mám po tom těžké noci. Není to jednoduché. Já jsem se nevrátila po válce domů, poněvadž jsem potkala bratrance a dozvěděla jsem se, že nezůstalo nic. Dům byl rozbořený, nikdo z rodiny nezůstal a nemám co hledat tam v Jasině. Tak nás vzal hned, ty peníze, co jsme dostali v Maďarsku na pokračování, jsme zaplatili nějakému ruskému důstojníkovi, aby nás odvezl zpátky do Slovenska, do Bratislavy. Odtamtud jsme jeli do Prahy. Tam jsem zůstala až do konce roku 1945. Je mi těžké o tom mluvit. Věřili jsme, že máme ještě rodinu, nevěděli jsme, co se stalo. Všichni jsme byli ještě mladí a měla jsem na starosti malou sestru. Nebylo to jednoduché.“
„Ve čtyřiačtyřicátém roce druhý den po Velikonocích nás sebrali na židovský hřbitov pod nebem, tam jsme zůstali nějaké dva dny. Potom nás sebrali do vlaku a odvezli do ghetta v Maďarsku Mátészalka. Tam jsme zůstali několik týdnů. Potom nás odvezli do Auschwitz. Tam jsem se odloučila od maminky, od babičky a zůstala s malou sestrou, která byla celou dobu se mnou, až tady [v Izraeli] zemřela.“
„[Rodiče] ne, ale já jsem byla [sionistka]. Já jsem se vždycky vykradla a šla na takové besídky, poněvadž odkud jsem věděla něco o Palestině? Zajímalo mě to, tak jsem šla vždycky na besídky. Byly různé politicky – bylo [hnutí] Betar, Ha-šomer, ale mě to zajímalo, co se děje tady. Já jsem věděla vždycky, že tam nezůstanu, na té Podkarpatské Rusi, ještě před příchodem. Odmalička. Poněvadž teta odjela v šestatřicátém roce do Palestiny a tehdy to na mě působilo hrozně těžko. Já jsem od té doby se začala zajímat, co je to Palestina, kde to je. Od té doby jsem chtěla být tady. Poněvadž když jsme byli u Pittera, měli jsme možnost jít do Ameriky, do Anglie, do Austrálie, ale to mě vůbec nezajímalo. Jenom sem jsem chtěla jít. Já myslím, že jako Židovka nepatřím nikam, jen sem. Všude mohu jet na návštěvu, všude mohu být, ale žít tady. Pokud žiju. A nejsem už mladá.“
„Po vojně jsem se tam nevrátila, po lágru, první domov byl pro mě Praha. Štiřín je vedle Prahy, je čtyřiadvacet kilometrů od Prahy. Dostali jsme čtyři zámky, vše pro děti z koncentráků. Tam začal náš život znova. [Přijeli jsme tam] kolem června a až do konce roku jsme tam zůstali. Byla to pro nás příprava do života a vrátit nám víru, že jsou i dobří lidé na světě. Přemysl [Pitter] je křesťanský humanista, dostal vyznamenání v Jad Vašem. On sem přijel v roce 1964 navštívit své děti. On sám nebyl nikdy ženatý a sekretářka jeho, Olga Fierzová, také nebyla vdaná, oni spolupracovali a přišli sem navštívit své děti. To byly jejich děti. Zůstali jsme ve styku až do konce.“
Magda Bar Or, rozená Amalia Kopelovičová, se narodila 10. listopadu 1928 v Jasině na Podkarpatské Rusi do židovské rodiny. Rodiče provozovali smíšený obchod, v rodině se mluvilo jidiš a německy, česky se Magda Bar Or naučila až ve škole. V roce 1942 byl otec odveden do pracovního tábora a později zemřel pravděpodobně na frontě. V dubnu 1944, po obsazení Podkarpatské Rusi nacisty a zahájení deportací Židů, byla Magda Bar Or spolu s její o tři roky mladší sestrou Nelly, matkou a babičkou převezena do ghetta v maďarském městě Mátészalka, odkud odjely do Osvětimi. Po nějaké době v Osvětimi se pamětnice a její sestra dostaly do pracovního tábora v Geislingen an der Steige u Stuttgartu. Na jaře 1945 pokračovaly evakuačním transportem do Dachau, kde byly v dubnu 1945 osvobozeny. Do rodné obce se nevrátila, z celé širší rodiny zůstal naživu jen bratranec Michal. Po osvobození strávila Magda Bar Or se sestrou půl roku na zámku Štiřín u Prahy v ozdravovně zřízené Přemyslem Pitterem. V prosinci 1945 odjela do Palestiny, kam dorazila v červenci 1947 po několika týdnech strávených v Německu, Marseille a roční internaci na Kypru. V Izraeli založila Magda Bar Or rodinu a přispěla k udržení kontaktů mezi Přemyslem Pitterem a „dětmi“, o které po válce pečoval.
