Růžena Prokešová

„Když nás zabralo ruský vojsko, tenkrát měl manžel z dvacátýho na jedenadvacátýho službu, takže byl v kasárnách. Dceru Růženu jsem měla ve Vidnavě na pionýrským táboře. Manžel poslal vojáka, který mi řekl, že mám být statečná a že se nemám bát, ale že manžel delší dobu nebude moct opustit kasárna. V neděli to začalo po Prostějovu. Vůbec se asi nezjistilo, z jaké příčiny. Lidé přijeli městským autobusem, vystoupili a začalo se střílet. Byli tam mrtví a těžce zranění. Vzpomínám na jednoho mladíka, který přišel o nohu. Potom byly vystavený rakve před prostějovskou radnicí. Nejhorší bylo to, když se nám dcera měla vrátit z pionýrského tábora, že jsme šli rodiče na nádraží a přijel vlak a v tom byl vagon, kde bylo napsaný ‚reservé‘, ale ty děti vůbec nepřijely. Vůbec jsme nevěděli, co se děje. Mobilní telefony v tu dobu nebyly. Šla jsem po známých, kdo by mně pro dítě zajel. Nikdo nebyl ochotný, protože nevěděl, jak to na těch silnicích vypadá. Šla jsem po taxikářích. I když jsem je chtěla přeplatit, nikdo tam nebyl ochotný jet. Až se našel jeden statečný z JZD, který tam měl také dítě. Vzal menší nákladní vůz. Kolik tam těch dětí nacpal, tolik jich přivezl, a přivezl i moji dceru.“

„Mám od tatínka dopis z Vidnavy, kde píše: ,Vidnava je malé město a leží na samých hranicích s Německem, kde jen silnice dělí hranice. Jsme zde již odloučeni od všeho světa. Poměry jsou zde hrozné. Nedá se to všechno ani vypsat. Všechny české rodiny se stěhují do vnitrozemí, všechen život zde již ustal. Čekáme, kdy se do toho již dáme. Jen to nás může vysvobodit z toho pekla. Místní Němci zde stále utíkají za hranice do Německa. Tak, jak se to všechno připravuje, zdá se, že válka je nevyhnutelná, a my ji zde také klidně přijmeme. Válka je hrozná věc, ale musíme bránit naši drahou republiku. Je nám zde všem smutno po dětech a rodinách. Když si ale uvědomíme, že by musely žít v poddanství, tak se budeme bít za jejich lepší budoucnost a oni jednou řeknou: Naši otcové se bili za naše lepší žití nebo také proto padli. Píši to v lese ve službě. My spáváme v oblečení se zbraní v ruce a stále připraveni. Jak to dlouho vydržíme, nevím. Spíme třeba stojíce, jen opřeni o strom.‘“