Anna Šubová

„Šla jsem drát peří do Velíška, do druhé dědiny, kam jsme chodily my děvčata pomáhat, a musela jsem sedět zvlášť, ani jsem si nesměla sednout mezi ty druhé. Ty jejich mamy to nedovolily. Že jak to, že jsem si nechala ostříhat vlasy. Mamka plakala, nemohla jsem se s ní ani potkat. Když mamka šla do kuchyně jednima dveřma, já jsem druhýma odešla. Jak se na mě podívala, tak furt brečela. Nevěděla jsem, co mám dělat, natáhnout to nešlo. Hned jsem si nechala dělat trvalou, ani jsem nevěděla, co to je. Ona se mě ptala, jakou chci, jestli vlažnou, nebo studenou. V životě jsem to nedělala, tak jí říkám, ať mi dá tu vlažnou. A to byl takový přístroj, že se to dalo do elektriky, zatočilo a na tu natáčku se dala taková sponka, no když mi to začlo praskat, tak jsem z toho byla zpocená, ale už to bylo. Do půl osmé večer jsem seděla v Kaplici na náměstí a bála jsem se jít dom. Tehdy jsem dělala ve školce, v zemědělském útulku, tam byly děcka v kočárcích i větší, protože jejich mamy šly na pole a nám je tam dovezly. Dělala jsem tam s nějakou Uvačíkovou, ona byla u děcek a já jsem vařila. A tak jsem šla pro ni, jestli by šla se mnou k nám, měla jsem to na cestě, tak zaklepu: ‚Paní Uvačíková, pojďte se mnou.‘ Bála jsem se jít dom. No nakonec nebylo nic, jenom brečeli, co jsem to provedla. Potom mi bylo zle, nevěděla jsem, co mám dělat. Natáhnout to nešlo, ustříhané copy jsem si donesla v ruce. Ale do roka byly všechny ty děvčata ostříhané, všechny. Co mě ty jejich mamy nechtěly tenkrát pustit na té dračce mezi ně, do roka byly všechny. Protože já jsem si šla do divadla, do kina. Tak jsme se přizpůsobovali všichni.“

„Ve čtyřicátém šestém tam došli ti páni, slovenští i čeští, a začli ty lidi verbovat. Vždycky si je u někoho sezvali, ale většinou zvali ty mladé, jako byl Tonda a Štefan. Slibovali, že tam bude práce, že tam jsou hospodářství, že se tam může hospodařit. A tatovi když řekli, že bude mít koně, tak to bylo něco pro něj, to je víc než voli. Ale mamka nejdřív nechtěla, ale teta Růža, její sestra, ta sem šla jako první, ve čtyřicátém šestém, nějak na podzim. No a kluci utíkali, naši je chytli až na nádraží. No tak mamka potom řekla: ‚Dobře, když vy se nebojíte hladu, já už jsem byla v Brazílii, už jsem prošla svět, tak půjdu taky.‘“