Anna Šubová

„Alesd, ten byl vystěhovaný, a když šli Rusové, tak hodně lidí z Alesda, faráři a takoví, byli poschovávaní po těch dědinách. Nejdřív šli Němci, ale ti už utíkali, protože ruské vojska už šly za nima. A to jsme se báli. Otec byl ve válce a my jsme byli doma jenom děcka s mamkou. Když šly ty fronty, tak vždycky se nějaký voják našel, kterému se nechtělo, a šli po tych dědinách a rabovali. Takže to jsme se báli, že nás někdo v noci přepadne. Holky byly poschovávané na půdách, báli jsme se. Když šla fronta, tak se i střílelo, to jsme nesměli ven, bylo vyhlášeno, že nesmíme. Naše prasata, jak byly zvyklé pást se venku, se jeden den vybouraly a utekly nám do hrachu. Kulky mně létaly kolem hlavy, ale chtěla jsem ty prasata vyhnat. Bylo by mi líto, kdyby ten hrách zničily, už jsem počítala, že to zničí. Naši křičeli, nadávali mi, ale já jsem šla a vyhnala prasata. Když jsem potom došla dom, tak jsem aj dostala, že mi říkali, že nesmím. No jo, ale já jsem viděla tu škodu, co ty prasata udělají. Taky u nás byli schovaní takoví ti větší páni, u nás byl třeba farář. Chodili v ženských šatech, v sukních, třeba kopali, pomáhali nám na poli, ale chodili v ženských šatech.“

„Šla jsem drát peří do Velíška, do druhé dědiny, kam jsme chodily my děvčata pomáhat, a musela jsem sedět zvlášť, ani jsem si nesměla sednout mezi ty druhé. Ty jejich mamy to nedovolily. Že jak to, že jsem si nechala ostříhat vlasy. Mamka plakala, nemohla jsem se s ní ani potkat. Když mamka šla do kuchyně jednima dveřma, já jsem druhýma odešla. Jak se na mě podívala, tak furt brečela. Nevěděla jsem, co mám dělat, natáhnout to nešlo. Hned jsem si nechala dělat trvalou, ani jsem nevěděla, co to je. Ona se mě ptala, jakou chci, jestli vlažnou, nebo studenou. V životě jsem to nedělala, tak jí říkám, ať mi dá tu vlažnou. A to byl takový přístroj, že se to dalo do elektriky, zatočilo a na tu natáčku se dala taková sponka, no když mi to začlo praskat, tak jsem z toho byla zpocená, ale už to bylo. Do půl osmé večer jsem seděla v Kaplici na náměstí a bála jsem se jít dom. Tehdy jsem dělala ve školce, v zemědělském útulku, tam byly děcka v kočárcích i větší, protože jejich mamy šly na pole a nám je tam dovezly. Dělala jsem tam s nějakou Uvačíkovou, ona byla u děcek a já jsem vařila. A tak jsem šla pro ni, jestli by šla se mnou k nám, měla jsem to na cestě, tak zaklepu: ‚Paní Uvačíková, pojďte se mnou.‘ Bála jsem se jít dom. No nakonec nebylo nic, jenom brečeli, co jsem to provedla. Potom mi bylo zle, nevěděla jsem, co mám dělat. Natáhnout to nešlo, ustříhané copy jsem si donesla v ruce. Ale do roka byly všechny ty děvčata ostříhané, všechny. Co mě ty jejich mamy nechtěly tenkrát pustit na té dračce mezi ně, do roka byly všechny. Protože já jsem si šla do divadla, do kina. Tak jsme se přizpůsobovali všichni.“