Anna Šubová

* 1936

  • „Ve čtyřicátém šestém tam došli ti páni, slovenští i čeští, a začli ty lidi verbovat. Vždycky si je u někoho sezvali, ale většinou zvali ty mladé, jako byl Tonda a Štefan. Slibovali, že tam bude práce, že tam jsou hospodářství, že se tam může hospodařit. A tatovi když řekli, že bude mít koně, tak to bylo něco pro něj, to je víc než voli. Ale mamka nejdřív nechtěla, ale teta Růža, její sestra, ta sem šla jako první, ve čtyřicátém šestém, nějak na podzim. No a kluci utíkali, naši je chytli až na nádraží. No tak mamka potom řekla: ‚Dobře, když vy se nebojíte hladu, já už jsem byla v Brazílii, už jsem prošla svět, tak půjdu taky.‘“

  • „Alesd, ten byl vystěhovaný, a když šli Rusové, tak hodně lidí z Alesda, faráři a takoví, byli poschovávaní po těch dědinách. Nejdřív šli Němci, ale ti už utíkali, protože ruské vojska už šly za nima. A to jsme se báli. Otec byl ve válce a my jsme byli doma jenom děcka s mamkou. Když šly ty fronty, tak vždycky se nějaký voják našel, kterému se nechtělo, a šli po tych dědinách a rabovali. Takže to jsme se báli, že nás někdo v noci přepadne. Holky byly poschovávané na půdách, báli jsme se. Když šla fronta, tak se i střílelo, to jsme nesměli ven, bylo vyhlášeno, že nesmíme. Naše prasata, jak byly zvyklé pást se venku, se jeden den vybouraly a utekly nám do hrachu. Kulky mně létaly kolem hlavy, ale chtěla jsem ty prasata vyhnat. Bylo by mi líto, kdyby ten hrách zničily, už jsem počítala, že to zničí. Naši křičeli, nadávali mi, ale já jsem šla a vyhnala prasata. Když jsem potom došla dom, tak jsem aj dostala, že mi říkali, že nesmím. No jo, ale já jsem viděla tu škodu, co ty prasata udělají. Taky u nás byli schovaní takoví ti větší páni, u nás byl třeba farář. Chodili v ženských šatech, v sukních, třeba kopali, pomáhali nám na poli, ale chodili v ženských šatech.“

  • „Šla jsem drát peří do Velíška, do druhé dědiny, kam jsme chodily my děvčata pomáhat, a musela jsem sedět zvlášť, ani jsem si nesměla sednout mezi ty druhé. Ty jejich mamy to nedovolily. Že jak to, že jsem si nechala ostříhat vlasy. Mamka plakala, nemohla jsem se s ní ani potkat. Když mamka šla do kuchyně jednima dveřma, já jsem druhýma odešla. Jak se na mě podívala, tak furt brečela. Nevěděla jsem, co mám dělat, natáhnout to nešlo. Hned jsem si nechala dělat trvalou, ani jsem nevěděla, co to je. Ona se mě ptala, jakou chci, jestli vlažnou, nebo studenou. V životě jsem to nedělala, tak jí říkám, ať mi dá tu vlažnou. A to byl takový přístroj, že se to dalo do elektriky, zatočilo a na tu natáčku se dala taková sponka, no když mi to začlo praskat, tak jsem z toho byla zpocená, ale už to bylo. Do půl osmé večer jsem seděla v Kaplici na náměstí a bála jsem se jít dom. Tehdy jsem dělala ve školce, v zemědělském útulku, tam byly děcka v kočárcích i větší, protože jejich mamy šly na pole a nám je tam dovezly. Dělala jsem tam s nějakou Uvačíkovou, ona byla u děcek a já jsem vařila. A tak jsem šla pro ni, jestli by šla se mnou k nám, měla jsem to na cestě, tak zaklepu: ‚Paní Uvačíková, pojďte se mnou.‘ Bála jsem se jít dom. No nakonec nebylo nic, jenom brečeli, co jsem to provedla. Potom mi bylo zle, nevěděla jsem, co mám dělat. Natáhnout to nešlo, ustříhané copy jsem si donesla v ruce. Ale do roka byly všechny ty děvčata ostříhané, všechny. Co mě ty jejich mamy nechtěly tenkrát pustit na té dračce mezi ně, do roka byly všechny. Protože já jsem si šla do divadla, do kina. Tak jsme se přizpůsobovali všichni.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Dolní Dunajovice, 10.04.2014

    (audio)
    délka: 03:12:29
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Na Rumunsko mám hezké vzpomínky, ale já se měla dobře všude

Anna Šubová
Anna Šubová
zdroj: archiv pamětnice

Anna Šubová se narodila 24. března 1936 ve slovenské obci Termezov na území dnešního Rumunska. Celé dětství prožila mezi rumunskými Slováky, kteří do oblasti začali přicházet na konci 18. století. Odmalička musela pomáhat na malém hospodářství, které představovalo prakticky jediný zdroj obživy pro její rodinu. Brzy po válce se rodiče pamětnice na popud nejstarších synů rozhodli vyslyšet volání československých úřadů a odejít osídlovat pohraničí. Z Rumunska rodina odchází na konci roku 1947 a usazuje se v obci Meziříčí na Českokrumlovsku, odkud se brzy stěhuje do obce Desky. Obě vesnice byly, stejně jako celé okolí, osídleny rumunskými Slováky. Ti tu vytvářejí specifickou uzavřenou národnostní skupinu, žijící podobným způsobem jako předtím v Rumunsku. Anna Šubová však patřila k první generaci, která navazovala styky s okolním českým obyvatelstvem a výrazně se podílela na asimilaci slovenské menšiny. V roce 1953 se vdala za souseda Jana Šubu, se kterým se po čase stěhuje nejprve do nedalekého Ličova, poté na Třebíčsko a na počátku 70. let pak na jižní Moravu, do Dolních Dunajovic. Nikdy však vazby na své bývalé krajany nezpřetrhala a doposud udržuje kontakt i s příbuznými v Rumunsku.