Marta Sandtnerová

„Tak tady v jedný vile bydlel inženýr, takovej fešák a on to byl Rus. Měl manželku Rusku a žili tady a jakmile přišli a tak ho sebrali a odvezli ho na Sibiř. Protože on byl bělogvardějec, no byli to ti utečení Rusové, když začala tam revoluce, tak oni utíkali do Paříže a sem a kamkoliv mimo Rusko. Tady se usadil, v klidu si tady žili a přišli Rusové a hned druhej den, třetí den… Oni museli být tak informovaní, úžasně, kde kdo a co tady… Zmizel. Pak se vrátil, za dvacet let, nebo já nevím, za kolik. A manželka s dcerou tady žily a s tou dcerou jsem pak mluvila a říkala jsem, jak to snášel, když se vrátil. A ona říkala, že byl úplně zničenej a nakonec myslím, že spáchal sebevraždu… Že to nemohl asi vydžet. Oni byli někde v těch gulazích, někde na Sibiři.“

„Sem napochodoval takovej drzej chlapík, malej, kterej tady začal rozkazovat a hned chtěl nějakou vodku. No a tatínkovi, my jsme nic neměli, my jsme mu říkali, že mu můžeme leda vodu nabídnout, alkohol žádnej tady nemáme. A on se tady chtěl ubytovat a byl strašně drzej, takže tatínek s ním jednal velmi slušně, ale nakonec na něj zařval: ‚Marš!‘ A on se vyděsil a okamžitě byl venku. Takže bylo vidět, že se na ně musí přísně. A potom přišel nějakej plukovník, kterej měl plný prsa vyznamenání a tomu jsem tady zpívala Skřivánčí píseň z Hubičky a on se mi klaněl, ruku na srdce a právě vyjednával tady taky bydlení tady u nás. A tak jsme se s ním nakonec dohodli, že když jsem byla holka mladá, že se radši dají nějaký dívky, tedy vojačky. A takže sem přišla šarže a její pucflek, dívka mladší než ona, obě šíleně smutný, takový dívky. Maminka jim dělala snídani a oni si ji nevzaly, protože je asi, jako buržousti, chceme otrávit…“

„Ty vily byly většinou židovský, takže když nastaly ty katastrofy za Němců, tak tady ty lidi buď tedy ještě stihly odjet někam do ciziny a nebo tady skákali z okna a stříleli se a tak. Protože ty židovský rodiny byly tady samý bohatý rodiny a takže tady byla jedna tragédie vedle druhý. No a dokonce tuhletu vilu si stavěl dědeček kvůli ateliéru, aby měl na Palackého pomník místo, takže vlastně vedle, teď je to vila, která patří předsednictvu vlády. To se přestavovalo v roce 1925, někdy, když maminka se vdávala a její bratr se ženil, tak se tahle vila musela rozdělit na dva byty a aby oni měli na tu přestavbu, tak předtím, protože strýček byl architekt, tak přestavěl ten ateliér na vilu, která potom… A ty peníze, které z toho získali, investovali tady do té přestavby. A tu vedlejší vilu si koupila židovská rodina, pak doktor Somrněc, byl to advokát, myslím. Měl manželku a syna a naštěstí ten pan doktor zemřel, ještě než začaly ty tragédie, a jeho manželka se synem šli do koncentráku a potom to zabrali Němci. Bydlel tam nějakej obergruppenführer, velmi vysoká šarže. Protože tady, právě protože ty vily byly většinou židovský, tak potom tady byla německá čtvrť. Až ke Stromovce všechny vily byly… Tady za rohem bydlel Frank a různý německý rodiny.“