Hana Fousová

„Odjížděly, neměly hvězdy, to jsem se dozvěděla až po válce, a v osobních vagonech. Osobní vlak to byl. A teď se nevrátily a mně to vrtalo hlavou, protože jsem si říkala, že když tisíce lidí posílali v dobytčáku, tak proč by s těmi dětmi dělali takovou opičárnu? Když ty děti tam ale přijely, tak nikdo nesměl být na ulici, musela být zavřená okna. A to jsem četla, protože jsem se furt pídila, sháněla tu literaturu, jestli někde něco je. A to někdo řekl, že to byl nejhorší moment za celou dobu, co byl v Terezíně. Kdy šly ty děti z toho nádraží, ono to je, když patnáct set dětí... on si to člověk neumí představit. Ty děti byly hrozně vystrašené. Byly špinavé, roztrhané měly na sobě oblečení a oni jim postavili za Terezínem takové nějaké ubikace a tam mimo Terezín je ubytovali. Tam je odvšivili, vykrmili a ony ty děti tam přijely v srpnu a mamka potom, ten transport šel pátého října. Takže oni je od srpna, no přes dva měsíce je tam dávali do kupy. Takže mně to vrtalo furt v hlavě, proč by dělali takovouhle opičárnu s tím. A pak jsem, ale to už dávno po tom, zase vyprávěl někdo z Osvětimi, nějaký mužský vykládal vzpomínky a říkal, že nejhorší pohled, co pamatuje, když ty děti šly do té plynové komory. Každé že mělo v ruce rohlík a že tam byl koš před těmi dveřmi a že musely hodit ten rohlík do toho koše a pak šly. Ale ony když přijely do Terezína, ty děti, a oni je chtěli umýt, tak ty děti prý křičely: ‚Gaz, gaz!‘ Ty už věděly o těch plynových komorách. V Terezíně se o tom ještě nevědělo.“

"V roce 1942 musela maminka jít do Terezína. Bylo to takové chaotické, protože v Městci bylo víc židovských obyvatel včetně dětí, s kterými jsem si hrála. Protože oni nesměli chodit do školy, tak je tajně někdo učil v jednom zavřeném obchodě. Tak jsem tam chodila taky se s nimi učit. A potom dostali všichni Židi předvolání do transportu, to bylo po Heydrichovi, po atentátu. A moje maminka to nedostala, protože jsem já byla malá, bylo mi osm, tak se říkalo, že ji chráním. To byla středa 10. června a v neděli dostala mamka telegram, že se má dostavit s těmi ostatními. Z dopisu, co psala svému bratrovi, tak tam právě píše, že volala do toho Kolína, co to má znamenat, že neměla jít, a oni řekli: 'Přijeďte, tady se to vysvětlí.' Takže jela se všemi ostatními, ale teď mě neměla kde nechat. Já jsem neměla sourozence, ale neměli jsme nikoho. Maminka měla přítelkyni, které jsem já říkala teto a měla jsem ji hrozně ráda, tam bych byla hned, od minuty. Jenomže její manžel byl advokát, měl advokátní kancelář, a oni řekli, že si mě nemůžou vzít, že by třeba musel on zavřít tu kancelář, takže u nich být nemůžu. Tak jsem zůstala jako taková bezprizorná. Tak jsem spala u této tety 14 dní, abych mohla dochodit školu, chodila jsem do druhé třídy. Potom přijel strejček, kterého jsem v životě neviděla, a to byl manžel maminčiny sestry, čili švagr. Ale ta sestra už zemřela rok předtím. Nikdy jsem ho neviděla. A on mě pak sbalil a odvezl mě ke svým, nevím, jestli to byli rodiče, nebo maminka, vůbec nevím, kde to bylo, jak se ta vesnice jmenovala. V životě jsem ty lidi neviděla, tak tam mě odvezl koncem června."

"No a dobré, začala jsem lítat. Ale potom, asi po dvou letech, najednou mě sbalili. Rovnou, to si pamatuju jako dnes, když jsem přiletěla z Moskvy. Teď oni mě sbalili a odvezli mě do Bartolomějské. A teď tam začali na mě tak jako psychologicky, že jsem chtěla jít studovat a že jsem nešla a že by to třeba šlo. A já říkám: 'No, já už teď nechci.' No a výsledek byl, že by potřebovali někdy nějaké informace, co dělá ten létající personál. Já jsem říkala: 'Vždyť já lítám teprve asi čtyři měsíce, já je neznám.' A oni říkali: 'No ale tak je poznáte.' No a oni potom když viděli, že se mnou nehnou, tak mi dali podepsat takovou kartičku, že nebudu o tom mluvit, že jsem tam byla, co chtěli a tak. Tak jsem to podepsala."

"Potom po válce se nevrátila. Vždycky někdo zvonil, teď chodili... různí příbuzní se vraceli. A já jsem vždycky říkala: 'To je mamka!' A letěla jsem po té pavlači dlouhé otevřít. No a pak... to jsem si uvědomila až dodatečně potom, nikdo mi nic neříkal, ale tak po sobě divně koukali. Tak já jsem to pak pomalu přestala říkat, šlo to do ztracena, a prostě maminka se nevrátila."