Hana Fousová

„Já jsem si tenkrát rozbila koleno, nějak jsme se tam honili s těmi dětmi a mamka říkala, abychom nelítali. Tak my lítali a pak jsem si rozbila to koleno, tak mi vynadala ještě. A pak jsem tam měla strupy na tom a ona když tu poslední noc jsme byly spolu, tak mi líbala furt ta kolena, ty strupy, abych se na ni nezlobila, že byla na mě taková. A vím, že jsem furt říkala: ‚Nech mě být, já chci spát.‘ Nebo ne nech mě být, ale já chci spát, protože ona brečela a furt mě pusinkovala a já jsem říkala: ‚Já chci spát, já chci spát.‘ Ale oni odjížděli v pět hodin, takže ráno brzy jsme šli. Nesměl nikdo na to nádraží, akorát jsem tam byla já a potom ještě jedna, dcera jedné mamčiny přítelkyně, která byla o deset let starší než já, takže té bylo osmnáct tenkrát. Tak jsme tam spolu šly a potom já jsem s ní šla k ní domů. A potom jsem nějak byla venku a šly děti ze školy a já jsem si strašně připadala důležitá, že jsem nemusela být ve škole. Já jsem na to byla pyšná. Vůbec mi to nedošlo.“

"V roce 1942 musela maminka jít do Terezína. Bylo to takové chaotické, protože v Městci bylo víc židovských obyvatel včetně dětí, s kterými jsem si hrála. Protože oni nesměli chodit do školy, tak je tajně někdo učil v jednom zavřeném obchodě. Tak jsem tam chodila taky se s nimi učit. A potom dostali všichni Židi předvolání do transportu, to bylo po Heydrichovi, po atentátu. A moje maminka to nedostala, protože jsem já byla malá, bylo mi osm, tak se říkalo, že ji chráním. To byla středa 10. června a v neděli dostala mamka telegram, že se má dostavit s těmi ostatními. Z dopisu, co psala svému bratrovi, tak tam právě píše, že volala do toho Kolína, co to má znamenat, že neměla jít, a oni řekli: 'Přijeďte, tady se to vysvětlí.' Takže jela se všemi ostatními, ale teď mě neměla kde nechat. Já jsem neměla sourozence, ale neměli jsme nikoho. Maminka měla přítelkyni, které jsem já říkala teto a měla jsem ji hrozně ráda, tam bych byla hned, od minuty. Jenomže její manžel byl advokát, měl advokátní kancelář, a oni řekli, že si mě nemůžou vzít, že by třeba musel on zavřít tu kancelář, takže u nich být nemůžu. Tak jsem zůstala jako taková bezprizorná. Tak jsem spala u této tety 14 dní, abych mohla dochodit školu, chodila jsem do druhé třídy. Potom přijel strejček, kterého jsem v životě neviděla, a to byl manžel maminčiny sestry, čili švagr. Ale ta sestra už zemřela rok předtím. Nikdy jsem ho neviděla. A on mě pak sbalil a odvezl mě ke svým, nevím, jestli to byli rodiče, nebo maminka, vůbec nevím, kde to bylo, jak se ta vesnice jmenovala. V životě jsem ty lidi neviděla, tak tam mě odvezl koncem června."

"No a dobré, začala jsem lítat. Ale potom, asi po dvou letech, najednou mě sbalili. Rovnou, to si pamatuju jako dnes, když jsem přiletěla z Moskvy. Teď oni mě sbalili a odvezli mě do Bartolomějské. A teď tam začali na mě tak jako psychologicky, že jsem chtěla jít studovat a že jsem nešla a že by to třeba šlo. A já říkám: 'No, já už teď nechci.' No a výsledek byl, že by potřebovali někdy nějaké informace, co dělá ten létající personál. Já jsem říkala: 'Vždyť já lítám teprve asi čtyři měsíce, já je neznám.' A oni říkali: 'No ale tak je poznáte.' No a oni potom když viděli, že se mnou nehnou, tak mi dali podepsat takovou kartičku, že nebudu o tom mluvit, že jsem tam byla, co chtěli a tak. Tak jsem to podepsala."

"Potom po válce se nevrátila. Vždycky někdo zvonil, teď chodili... různí příbuzní se vraceli. A já jsem vždycky říkala: 'To je mamka!' A letěla jsem po té pavlači dlouhé otevřít. No a pak... to jsem si uvědomila až dodatečně potom, nikdo mi nic neříkal, ale tak po sobě divně koukali. Tak já jsem to pak pomalu přestala říkat, šlo to do ztracena, a prostě maminka se nevrátila."