Helena Prokůpková

„Konec války jsem tak nevnímala, bylo mi patnáct let. Přáli jsme si hlavně klid, aby nemuseli kluci na vojnu, ty mladí. To ještě naši kluci na vojnu nešli. Potom byli na vojně, bratr byl u pétépáků, ten starší, mladší tedy ne. Můj muž byl taky u pétépáků, ten byl v dolech. Můj bratr dělal na stavbě. Muže to v dolech zasypalo, měl ještě uhlí pod kůží, on říkal, že to bylo nejhorší, když se jim udělaly ty strupy a pak jim to strhávali, to že byla hrozná bolest.“

„Rodiče hospodařili, měli jsme asi pětadvacet hektarů, dvanáct krav, dva koně. Napřed čtyři koně a potom už jenom dva. Museli jsme s bratry pomáhat odmala, ještě jsme chodili do školy a už jsme museli dělat drobné práce, tady byla každá ruka potřeba. V osmnácti letech jsem dojila krávy.“