Vladimír Linhart

(Během totálního nasazení v Německu, když potkal s přáteli v hospodě Hitlera) „A někdo tam řek: ‚Česká buchta – dobrá buchta, a spasiba!‘ Oni viděli, že holky maj U [jako Ukrajina] a že je obsluhovaly. A stavbyvedoucího vzali zpátky, poněvadž jeli přes Hirschfelde, tak ho vysadili, aby nemusel s námi. Tak jsem se ho druhej den ptal, kdo to jako vyslovil to poděkování, a on mně tvrdil, že sám Hitler.“

(Když si Vladimír Linhart kolegům v ČKD posteskl, že by se mu hodila na stavbu silná žárovka, která se normálně neprodávala, ale kterou v podniku měli.) „Tak se stalo to, že jeden kamarád, kluk mladší než já, povídá: ‚Mistře, to neni žádnej problém. Já vám ji donesu.‘ A já řikám: ‚Prosim tě, jak?‘ Oni takhle na vrátnici občas kontrolovali a to by mohl mít člověk průser a já jsem nechtěl, mně se krádeže protivily. A on co udělal: vzal tu žárovku, přivázal ji na provázek, druhej konec si přivázal na krk. Žárovka se mu plácala na zádech, a když šel z vrátnice, tak se vrátný smáli, měli z toho srandu – oni si mysleli, že je rozbitá, ne ukradená. Tak jsem ji získal, byla to moje nevlastní krádež.“

(Když se jako malý jel s otcem podívat na Tomáše G. Masaryka) „Když pan prezident vystoupil a procházel se po peronu, pohladil mě po hlavě. Měl jsem totiž rezaté vlasy, což jsem nevěděl, že byla jeho obliba: měl rád rezatý. To jsem se dozvěděl později, ale o tom později.“

„Jeli jsme domů a já jsem si chtěl vzít Nadju s sebou. Ale v Hagenwerder, jeli jsme tentokrát ne přes Žitavu, ale přes Hagenwerder, poněvadž jsme si řikali, že tam jsou Poláci a Němci, ty že nás nezastavěj… V Hagenwerder nás Poláci roztrhli, ne Němci. Ještě na jednom obrázku mám napsaný, že se vrátili v pořádku do ubytovny, to tam najdete napsaný. Takže pak jsem měl pokusy – můj švagr jezdil do Ruska jako výzkumný pracovník z brněnského výzkumného ústavu stavebních hmot, ten se ji pokoušel najít. Pak jsem měl kamaráda, kterej tam dělal zastoupení za Škodovku, tomu se to taky nepovedlo, prostě jsme ji nenašli. Dokonce jsme se dozvěděli, že v tý vesnici Dubrovka nezůstal z původních obyvatel nikdo, to jsme se dozvěděli.“