Anna Sedláková

„Jak jsem říkala, můj táta stále sledoval vysílání Londýna a vždycky z toho chrčení rádia jsme se akorát dozvěděli, že už to dlouho trvat nebude, že už se osvobození blíží. A tak skutečně, Rudá armáda se vítala moc, moc hezky, všude je vítali, kvetly bezy, bylo takové uvolnění, veselo, jenomže to bylo taky vykoupené – nejvíce lidí padlo na konci války. A bylo to… U nás v noci někdo bouchal na vrata, na Vysočině byly takový podjezdový dvory, takové kůlny, abychom pustili Rudou armádu na dvůr, aby se vojáci umyli, a dali jim nějaký jídlo. Tak u nás byly dvě auta, maminka jim tam nosila vodu, aby se myli. A to jídlo... Oni naše jídlo moc neznali, ale umytí a tak uvítali, protože po té cestě byli unavený, oprášený, to jako cestovali z velké dálky. A tak můj táta je strašně vítal, říkal, že teď už to bude všechno v pořádku, teď už bude dobře. Ale ono to pak potom... ty lidi... ta armáda byla taková, jaká byla, byla z různých končin, přijeli k nám a různý věci neznali. Neznali hodiny, takže měli na rukou jen hodinky a jen říkali: ‚davaj časy‘ nebo brali i ty, co nosili starší pánové ve vestě. Pro ně to bylo něco nového. A v jednom domě se stalo, že zakukala kukačka a oni do ní stříleli, protože to neznali.“

„Já jsem vycházela školu ve čtrnácti letech a člověk v tom věku chce něco poznat, něco vidět, něco udělat. Ale bohužel. Nebylo nám to umožněno, pracovali jsme v JZD a byla to doba taková zlá, [doba] posudků, stále se psaly posudky na každého. Vycházeli jsme školu a posudky, z jaké rodiny jsme, kam směřujeme, jestli máme kapitalistický směr, nebo socialistický... Takže to bylo strašně těžký, ale já jsem přesto chtěla někam. A pak byla taková možnost v šestnácti letech – otvírali školu v Hlinsku – kdy se tam smělo chodit do školy od října do dubna a pak v létě pracovat v JZD, a to bylo dva roky. A aspoň něco člověk poznal, zažil, i jsme se tam naučili, byla to škola výborných profesorů a snažili se nám něco vštípit, abychom byli trošku uvědomělí hospodáři. Ale jednotka byla osm korun, takže ono když se vydělávalo patnáct korun denně, tak mladý člověk z toho byl nešťastný, když jsem viděla, jak ti, co jezdí někde do fabrik, vydělají daleko víc.“

„Co všechno se dělo, ty partyzánské odboje u nás, o tom se mluvilo až po válce, protože teprve jako děti jsme viděly, co všechno se tam dělo kolem nás na Vysočině. Ten partyzánský odboj tam byl, ale dá se říct, že byl krutě potlačen. Potom už jako školáci jsme byli u Leskovic, kde spadli rudoarmějci, a protože padali padákama, tak je někdo zahlídl a byli tam všichni postřílení. Skutečně, mají tam pomník, byly jsme tam jako děti pak, když se to tam odhalovalo, jako škola. Takže se tam tyhle věci děly všechny.“

„Jediné, co nám válka přinesla, čímž nás poznal celý svět, byla písnička Škoda lásky. Škoda lásky se hrála právě pilotům, kteří byli v Anglii, a než jeli do boje, tak jim vždycky hráli muzikanti, protože nevěděli, jestli se vrátí. A tahle písnička tak zlidověla, že ji hráli ve všech jazycích. Francouzi, Američani, Angličané. A nikdo nevěděl, kdo ji složil, že ji složil náš pan Vejvoda. Takže to bylo takové naše malé vítězství.“