Antonín Chládek

„No a to už bylo tak někdy okolo toho září, října 1968 a já jsem pořád rozprávěl s těma kámošema, jako že by to chtělo někam odejít. Ale můžu upřímně říct, že to nebylo z ňákýho politickýho naštvání. V mým případě to byla jakási touha po dobrodružství. Odjet. Mámě jsem říkal: ‚Milá maminko, na vojnu mě nevzali, stejně bych byl dva roky pryč, tak já odjedu a třeba se za dva roky vrátím.‘ Ale že by to bylo vykresleno ostře emigračně, to nebylo. No tak jsem si koupil lístek na Vindobonu, pasy se tenkrát vydávaly, jel jsem na Smíchov na rakouské velvyslanectví, kde byla fronta asi 500 lidí. Tam jsem dostal vízum do pasu a jel jsem. Vyměnil jsem si tehdy, já už nevím kolik to vyměňovali, asi 70 šilinků na turistickou cestu a ňáký zvláštní jiný prostředky jsem neměl. No a odjel jsem do Vídně, kde jsem byl zatčen a umístěn do basy – normální vyšetřovací vazby a tam jsem byl asi týden. Z důvodu potulky – úřední důvod byla potulka. ‚Máte peníze?‘ To mi říkal komisař. Já jsem říkal: ‚Nemám.‘ Tak to tady budete muset přespat, říkal. A já jsem byl člověk tak naivní, že jsem si myslel: přespat, no to je jako tady někde v kanceláři, tady nějakou postel a já tady přespím. Ale když mi říkali, abych si sundal tkaničky od bot a pásek, tak mi bylo jasný, že to bude basa. No tak jsem byl asi čtyři nebo pět dní v té vazbě, než přijel autobus, který svážel všechny takovéto týpky, jako jsem byl já, do utečeneckého tábora Traiskirchen, což je kousek od Vídně.“