„Sedmého března jí o půlnoci odvezli. Nikdo z nás nevěděl proč. Později nám řekli, že je umístěná ve vazbě v Ruzyni. Jeden náš známý měl modrý mercedes a rozhodnul se, že mě tam zaveze. Maminka mi později vyprávěla o tom, jak se její spoluvězeňkyně paní Hojerová dívala z okna cely a najednou vykřikla: Podívej! Támhle zastavila taková krásná kára a vystoupila z ní holka a nějaký nádherný frajer. Maminka neváhala, vyskočila na římsu a uviděla, že jsem to já. Vůbec však nemohla dát najevo, že mě poznala a že ví, o koho jde. Za nedlouho po tom jí převezli na Pankrác.“
„Moje maminka se zapojila do odboje pod vedením poručíka Voborského, který velel celé ilegální skupině. U nás doma díky tomu přespávali čas od času dva studenti. Říkali jsme jim chodci. Jejich úkolem bylo překračovat hranici a převádět lidi. V bytě, kde jsme bydleli, se proto skladovaly různé dokumenty. Když se pak začalo mezi odbojáři zatýkat, tak se to muselo všechno spálit. Dodnes si pamatuju ta roztopená kamna. Jeden z těch kluků měl na krku pověšeného stříbrného andělíčka a často mi říkal: Až to tady praskne, tak pojedeš studovat do Švýcarska a toho andělíčka ti dám s sebou. Byl to bezvadný kluk, jmenoval se Věrek Jarmara a byl z Moravy. Druhý z nich byl Zdeněk Lukavčík z Plzně.“
„V našem baráku se pro barikádníky vařilo také jídlo. V té době však nikdo neměl tolik zásob, aby s nimi mohl plýtvat. Sehnala se proto hladká mouka, ze které se nadělaly kynuté knedlíky. Výsledek byl naprosto strašný. Od té doby to jídlo nemůžu vidět. Později mě a Láďu Hefra poslali do obchodu pana Ptáčka, který sídlil na hlavní třídě. V krámě měl mimo jiné i telefon, a tak mu maminka zavolala a zeptala se, jestli by nám mohl dát nějaké potraviny pro barikádníky. Souhlasil, a když jsme k němu došli, tak nás pustil dovnitř. V tu chvíli se před obchodem objevili SSáci. Přímo naproti však bydlel fotbalista dejvického týmu, který po nich začal ze střechy pálit. Oni se začali bránit a nakonec jej sestřelili dolů. Dodnes na to nemůžu zapomenout a každoročně se zastavuji u jeho pomníčku. V podstatě nám tím zachránil život, protože ti SSáci se už díky tomu za námi nedostali.“
„Když jsme potom s maminkou šly do Bartolomějský, kam jí pozvali k výslechu, a teďka tam takhle visely kabáty a u těch kabátů byla šála, to byla nádherná šála, mýho otce, kterou já jsem hned poznala, a říkala jsem: ,Jéé, mami, hele, to je tátova šála.‘ Ona říkala: ,Mlč!‘ Ale jenom vám chci říct, že po revoluci jsme za tím policistou šly, nějaký Plachý se jmenoval, a máti mu říká: ,Prosím vás, vraťte nám ty nádherný knihy.‘ Protože můj otec byl obrovskej nimrod, tak takový ty knihy ,S kamerou za zvěří‘ a podobně. On si všechno vzal, a ještě když jsme k němu přišly v Holešovicích do bytu, aby nám to vrátil, tak nestydatě řekl: ,Buďte rádi, že nepřišel o hlavu.‘ Víte, nemyslete si, že tohle dělali jenom ty gestapáci, oni někdy byli horší ti čeští policajti.“
„Ve středu vždycky byla návštěva na Pankráci, že jsme tam mohli donést nějaký balíček jednou za čtrnáct dní, a to ještě bylo náboženství. Já jsem teda byla pokřtěná, sice až v šesti letech, ale můj otec na tom trval. Ten kantor, co nás měl na náboženství, vždycky říkal: ,Hergot, jak to že ta Horáčková pořád nechodí na náboženství?‘ A proti nám bydlela taky jedna dcera obchodníka. My jsme se s nima to... A ona říkala: ,No ona nemůže.‘ ,A jakto že nemůže?‘ ,No, ona chodí ve středu na Pankrác, má tam maminku a tatínka.‘ Jéé, to bylo něco na něj. Pak jsem za týden přišla a on řekl: ,Buď klidná, do roka z nich budeme řezat řemeny.‘ Jako z komunistů. Představte si v tý době tu odvahu, když nevěděl, kdo sedí v tý třídě. No a bohužel na to dojel.“
„Když se u nás scházela skupina Věrni zůstaneme, to já jsem nevěděla tenkrát, že to je skupina Věrni zůstaneme, tak vždycky si tam něco ukazovali a smáli se a otec si to strčil do náprsní tašky. A představte si, já, a bylo mi devět roků, když ho zatýkali, tak jsem si na to vzpomněla, že má něco v tý náprsní tašce, a když ho vedli po těch schodech dolů, tak jsem k němu vlítla, začala jsem ho objímat a šáhla jsem mu, přísahám bůh, do tý kapsy a tu tašku jsem mu vytáhla. To byla taková ta kasírtaška, protože my jsme měli obchod. Můžu vám říct, že když se maminka pak vrátila, byla mimo Prahu, a dala jsem jí to, tak říkala: ,Ježišmarjá, to by byl provaz!‘ A ona, i přesto že naši se pak rozešli, do konce svého života tu kasírtašku, tu náprsní tašku, u sebe měla.“
Jaroslava Křupalová, za svobodna Horáčková, se narodila v roce 1935. Její otec byl za války členem odbojové skupiny Věrni zůstaneme, která se scházela i u nich doma. Ač bylo Jaroslavě teprve devět let, všimla si jednou, jak si otec schovává po poradě pod kabát náprsní tašku s dokumenty. Ten den ho přišlo zatknout gestapo. Jeho malá dcera utíkala po schodech za ním, objala ho na rozloučenou a přitom mu bez povšimnutí gestapa vytáhla z kapsy tašku. Tím mu s velkou pravděpodobností zachránila život. Po zatčení tatínka jim gestapo zapečetilo byt a čeští policisté si z něj odnesli, co chtěli. Během Pražského povstání pomáhala Jaroslava na dejvických barikádách jako spojka mezi barikádami a štábem na Podbabě a později jako ošetřovatelka. Ve svých deseti letech byla Jaroslava nejmladší účastnicí bojů Pražského povstání a za své zásluhy získala i pamětní odznak za druhý národní odboj. V roce 1949 zatkli jejího otce a maminku pro změnu komunisté. Jaroslava a její bratr, oba ještě děti, zůstali v bytě úplně sami a bez prostředků.
