„Tam začalo vření, protože si lidi strašně stěžovali na důstojníky. Důstojníci neuměli zacházet s lidmi a lidé nebyli zvyklí respektovat důstojníky, protože nikdy vojáky nebyli. A byl nahlášen příjezd prezidenta Edvarda Beneše. Tak se udělaly prostě takové jednotky, jak se postavily vedle sebe, celý ten spolek se postavil v trojstupech, různé jednotky, a mezitím nějací kluci spunktovali nějaký dopis prezidentu Benešovi, kde si stěžovali právě na ten pořádek nebo nepořádek v československé armádě a vinili důstojníky, že neuměli zacházet s lidmi a tak dále.“
„Šel jsem po čekárně a viděl jsem tam, [že] železničáři [měli] nějaký plakát. Já jsem to zvedl a dal jsem to vrátnému do ruky. A říkám: ‚To je pro železničáře, tak si to přečtěte.‘ On vzal ten papír, šel na záchod, na záchodě ho četl a tam za ním přišel shodou okolností četník a on mu ho vytrhl z ruky, protože bylo nějak před volbami. A to byl komunistický leták. Ke mně četníci přišli: ‚Kde máte tenhle, ukažte nám byt, kde bydlíte.‘ My jsme bydleli tři kluci jako učňové v jednom kamrlíku, tam jsme měli nad sebou postele. A oni samozřejmě u mě nic nenašli. Přesto podali na mě trestní oznámení a já jsem byl u soudu.“
„Tam už chodila hlídka, jeden Slovák a jeden Němec. Tam jsme zalehli, čekali jsme, až přejdou a až přešli, takových sto metrů [byli od nás], tak jsme přískokem [přeběhli] přes řeku a přes koleje [přešli] na polské území. Ale to bylo bývalé naše území. To Poláci zabrali. Tam nebyli žádní Poláci, tam byli naši lidi. Ale přišli jsme tam a za kolejemi jsme zjistili, že se tam svítí v nějaké chalupě. Tak jsme šli k té chalupě a zabouchali jsme.“
„Tam jsme drželi v obklíčení Němce. Tam bylo dvanáct tisíc Němců a nás bylo asi tři tisíce. No ale můžu zaklepat, dobře to dopadlo. Já vám něco řeknu. Důležité je to, kdo byl jak vycvičený v armádě. Protože tam byli kluci, kteří šli na nervy. Ti se prostě flákali, mysleli si, že Němci jsou daleko. Ti na nás nevidí. Oni byli na kopci, my jsme byli v dolině. I když mezi námi byla voda, oni měli lodičky a všechno možné.“
„Když jsem byl u roty, tak tam narukovali Čechoslováci, kteří žili [ve Francii], protože byla mobilizace Čechoslováků ve Francii. Tak tam narukovali lidi, kteří v životě nebyli v armádě. Možná sem tam někteří jo. A já jsem byl jeden z mála vojáků, kteří měli československý výcvik od základů. Tak jsem dostal četu vojáků, bylo jich asi čtyřicet, tak jsem si je vzal, tam bylo fotbalové hřiště a šel jsem s nimi na fotbalové hřiště. A teď jsem je učil základní postoje vojáka vůbec. Vpravo v bok, vlevo v bok, čelem vzad a tak dále. Prostě postavte civily do armády, uvidíte, co s tím uděláte.“
Jan Jakubec se narodil 18. ledna 1915 v obci Tvrdošín na severním Slovensku do smíšené polsko-slovenské rodiny. Po ukončení školní docházky pracoval jako číšník v Žilině. Pro neúmyslné šíření komunistického letáku byl odsouzen ke čtrnáctidenní vazbě v trenčínském vězení. 1. října 1937 vstoupil do československé armády, byl přidělen k 7. rotě 41. pěšího pluku v Žilině a sloužil v náhradním praporu. 12. května 1939 se odhodlal k útěku do polského Krakova, vstoupil do francouzské cizinecké legie a z Gdyně odjel lodí Bátory do francouzského přístavu Le Havre. Zde měl vstoupit do cizinecké legie, ovšem předtím odjel do Paříže k zubaři. Po poradě se známým vstoupil v Paříži do Armády spásy a po krátkém pobytu u této dobročinné organizace si našel zaměstnání číšníka v lázeňském městě Vittel. Po vypuknutí války narukoval 18. září 1939 v Paříži do vznikající 1. československé divize, konkrétně do 9. roty 1. pěšího pluku. V Agde vedl výcvik nováčků a poté přešel k ženijní rotě. Po vypuknutí francouzsko-německé války se jeho jednotka soustředila k obraně u vesnice Brion-sur-Ource jihovýchodně od Paříže. V bezvýchodné situaci se vojáci stáhli do přístavu Bordeaux a odjeli do anglického Liverpoolu, odkud byli převeleni do Cholmondeley Park na západě Anglie. Zde se Jan Jakubec připojil k otevřenému nesouhlasu mužstva s československými důstojníky, za což byl z československých jednotek vyloučen a internován v italském zajateckém táboře. V internaci pomáhal budovat opevnění na anglickém pobřeží a posléze byl přesunut k Birminghamu, kde vstoupil do britské armády. Od 9. října 1940 do 1. března 1942 sloužil u pomocných oddílů Auxiliary Military Pioneer Corps. S těmito oddíly pomáhal stavět kasárna a opevnění u obce Sandy nedaleko Bedfordu ve východní Anglii. Na jaře 1944 byl znovu povolán do 1. československé samostatné obrněné brigády a zařazen do motorizovaného předzvědného oddílu, s nímž se v následujících měsících účastnil obléhání Dunkerque. Po německé kapitulaci odjel s československou brigádou do vlasti a v říjnu 1945 odešel do civilu v hodnosti svobodníka. Po válce se odstěhoval do Liberce, kde pracoval v dělnických profesích. V roce 1946 se oženil a založil rodinu. Později se rodina přestěhovala do Kladna, kde Jan Jakubec pracoval až do odchodu do penze jako dělník v podniku Kablo. Byl členem Svazu bojovníků za svobodu a Československé obce legionářské. Získal několik vyznamenání, naposledy převzal ocenění z rukou prezidenta v roce 2005. Jan Jakubec zemřel 29. ledna 2008 v Praze.
