Libuše Trpišovská

"Musím říct, co nezapomenu do smrti, když Jana Štěpánková hlásí tady těm lidem, že musí zavřít sklárnu, že musí být výhas. Prostě ji donutila situace, válka. Teď se loučí s těmi lidmi a má brečet. Ona brečela a Dudek [režisér a manžel] to chtěl natočit znovu, chtěl tam něco poopravit. Snad čtyřikrát to na ní chtěl znovu a ona furt brečela. Žádné, že jí něco dávali pod oči, ona dokázala vyronit slzy. On jí dokonce říkal: 'Jano, chceš pomoct s těma slzama?'"

"Když tady byli koně a krávy, tak tady ty pastviny a louky patřily panu Císařovi. Chlapi odtud ve dvě hodiny odešli a to byla dřina. Vzali kosu a tady tu louku posekali. Jejich ženské zas chodily a rozhrabovaly to. My jako děti jsme kolem nich běhali a zase jsme dělali to, co bylo potřeba. Celé Tasice byly vždycky u všeho."

"Takže já jsem se od deseti let prakticky starala o svého tátu. Netvrdím, že jsem všechno uměla, ale musela jsem se snažit, i vařit. Naštěstí jsem měla výbornou sousedku, která mi nahrazovala mámu, která mě učila vařit."