„Pak se naše jednotka dostala k Bruggám, tam jsme střežili pevnost. Stavěli jsme, o tom mnoho lidí neví, takový umělý les. Vozili nám dlouhé trámy, šest i více metrů dlouhé. Ty jsme museli zapustit do země, aby na polích nemohla přistávat letadla. To bylo zajímavé. Jednou to ukázali v jednom filmu, ale málo se o tom ví. Byla to těžká fyzická práce. Tam jsem sloužil také jako voják na strážních věžích. Byly vybavené kulomety, ty měly čtyři hlavně, z nich se střílelo. Dokonce jeden kolega střílel na Angličana. Já mu říkal, že se mu divím. Ale on říkal, že když nějakého letce sestřelí, dostane dovolenou. Jednou jsme šli z místa na místo, to byl propaganda marš, aby se vidělo, že je tam hodně německého vojska. Tu letí spitfire. Všichni zalehli, byl poplach. Já s jedním kolegou ze Slezska jsme si řekli, že to je přece náš. A my, voli, mávali. On nato něco vypustil. Letělo to a my byli přesvědčeni, že je to bomba. Byl to kanystr od nafty.“
„Začala válka a my zůstali na nádraží. Pak vypukla válka. Byla mezník v mém životě. Změnily se mé názory, možná jsem se změnil i charakterově. Snažil jsem se v těchto těžkých chvílích života přizpůsobit novému pořádku, ale nezradit svoje přesvědčení a národnost. Ale byl jsem neplnoletý. Začátek války jsem prožil ve Lvově. Na základě toho, že otec byl železničář, dostal rozkaz evakuace nádraží. Byl přednostou a měl vyslat rodinu před tím. Uvažovali jsme kam, jak daleko. Padalo město Tarnov, já chtěl do Zaleščik, protože jsem věděl, že tam dozrávají hrozny. Jeli jsme tři dny, s bratrem a maminkou. Otec zůstal na stanici. Dojeli jsme 1. září až do Kolomyje, dál vlak nejel. Tam to mělo být do Zaleščik kousek, ale Rumuni zavřeli hranici, protože hrozila válka. My zůstali na nádraží. Spali jsme na lavičce, přišel policista a poslal nás do hotelu. Tam jsme přespali, ráno šli na snídani na nádraží a z rozhlasu už znělo: ‚Uwaga, uwaga. Pozor, letecké nálety.‘ A vypukla válka. Otec byl na Těšínsku, my daleko.“
„Němci byli poetičtí, pevnosti pojmenovávali podle oper, například Lohnengrin. Bylo to tam prošpikované minami. Jednou nás vyložili ve Francii, díval jsem se na moře a říkal si: ‚Kruci, tam je svoboda.‘ Prožíval jsem, že jsem tak blízko Anglii, a pak jsem se dozvěděl, že se některým kolegům podařilo z Francie dostat, na loďce přepluli La Manche. Při těch podmínkách jsem těžce onemocněl na zápal plic. Lapiduch, sanitář, řekl, že mám horečku čtyřicet stupňů, ale protože tam nebyla k dispozici žádná doprava, poslal mě pěšky do pět kilometrů vzdáleného lazaretu. Tak já šel a šel. Říkal jsem si, že to je můj konec, tady v tom krásném Holandsku. Nic jsem nevnímal, jen šel. Jak už jsem myslel, že tam padnu, tak jel voják na kole, německý. Já blekotal nejen z horečky, ale i proto, že jsem německy moc neuměl. No ukázalo se, že je to Polák z Gdaňska. Posadil mě na kolo a polomrtvého mě dovezl do lazaretu.“
Ing. arch. Bronislaw Firla se narodil 15. června 1924 v Horní Suché. Po vypuknutí druhé světové války jeho rodina podobně jako mnoho dalších obyvatel Slezska podepsala Volksliste, tedy přihlášení se k německému občanství. Znamenalo to, že musel narukovat do německé armády. Jeho bratr byl krátce po něm odveden také, rodina dostala zprávu, že padl, ale bližší okolnosti o jeho smrti se jí nikdy nepodařilo zjistit. Pamětník sloužil ve Francii, v Holandsku, Belgii a Itálii. Byl součástí dělostřeleckého mužstva. V roce 1944 se mu v Itálii podařilo dezertovat. Přestoupil do exilové polské armády, která na konci války pod velením generála Wladyslava Anderse bojovala v Itálii. Tam po válce, coby člen spojeneckých vojsk, vystudoval školu pro telegrafisty a důstojnickou školu. Domů se vrátil v roce 1947. Stal se uznávaným architektem, ale kvůli tomu, že odmítal vstoupit do komunistické strany a protože byl v německé a exilové polské armádě, měl celý život potíže s komunistickým režimem. Bronislaw Firla zemřel 16. prosince 2019.
