„Náš nejstarší syn se účastnil takové akce ve vsi, že – on dost dobře kreslil – namaloval plakáty. Brežněv a jeho rota loupežníků anebo SSSR – ta první dvě S byla ta esesácká. A vyvěsili vlajku na strom u kostela. To bylo všechno v šedesátém devátém roce. Tyhle akce byly pardonované do půlnoci toho jednadvacátého srpna, a oni tohle kluci udělali po půlnoci. Oni samozřejmě, kdyby tohle si bývali uvědomili, tak by mohli říct, že to bylo všechno do půlnoci. Tři z nich byli nezletilí, tak ti nebyli u soudu, a náš syn, tomu bylo šestnáct, a ještě syn toho dobrého přítele, tomu bylo sedmnáct, tak ti byli odsouzení. My jsme byli u toho soudu v Jilemnici a naštěstí to soudil solidní soudce, který nebyl bolševik, tak klukům dal podmíněné tresty. Syn dostal tři měsíce podmíněně na jeden rok, ten druhý byl starší, ten dostal čtyři měsíce podmíněný trest na jeden rok.”
„V Polsku bylo šedesát procent soukromých zemědělců. U nás bylo asi jedno procento. A to byli ještě takoví zemědělci, jejichž pozemky nešly dát do honu, byly svažité, kamenité, u lesa a tak dále – tak ty nechali v pokoji. Kdežto v tom Polsku, říkám, šedesát procent bylo soukromých zemědělců. Ve východním Německu mohli zaměstnávat živnostníci pět cizích zaměstnanců. U nás to neexistovalo. Jak jsem já říkal jednomu komunistovi: ‚Vždyť Marx hlásal: Vykořisťování odstraníme – a koho vykořisťoval živnostník, řemeslník, který pracoval sám, že jste ho museli zlikvidovat?’ Načež mi tedy zůstal odpověď dlužen, protože nemohl odpovědět na to srozumitelně.“ – „Já myslím, že tohle je strašně důležité téma, že to v tom Československu mělo tvrdší parametry než v jiných státech.“ – „V Německu byly soukromé obchody. Byly tam soukromé hostince, byly tam soukromé živnosti. My jsme tam jezdili, do Německa, tak jsme… já jsem sám nakupoval jednou nějaký salám v soukromém řeznictví.“ – „To se tady vlastně v úplně mírné podobě…“ – „Ne, vůbec se to neobjevovalo.“ – „Ty živnosti, třeba opravář bot směl být až v roce osmdesát devět.“ – „U nás byl holič, jeho kluk se potom dal k partaji, a když šel na vojnu, tak mu do posudku napsali ‚syn soukromého živnostníka‘ a šel k pétépákům. A byl to holič, táta! Měl akorát břitvu a štětku – to byly celé výrobní prostředky.“
„My jsme katolíci, ano. Ale v obci byla velká agitace ve dvacátém roce, po založení Československé církve. Byl velký odpad od katolické církve a byl tam možná stejný počet věřících československého vyznání jako katolíků. A byly tam dokonce boje o kostel, které skončily až soudním procesem v Jičíně. Bylo tam násilné vniknutí do kostela dvakrát, jednou na Štěpána 1920 a podruhé na Silvestra. Agitátoři svolali ze širokého okolí věřící Československé církve a násilím se dobývali do kostela.”
„Ráno čekali vždycky před domem, než se otevře. Když se zavřely domovní dveře, tak u chlíva čekali a tam se samozřejmě muselo chodit s krmením a vyhazovat hnůj. Tak čekali u těch dveří a už byli za nimi a vstupte do družstva a podívejte se, je to zbytečné, je to marné. Jeden sedlák si tady uschoval Rudé právo, kdy Gottwald říkal v roce 1947: ‚U nás kolchozy zakládat nebudeme, já vám to zaručuji, a kdyby k vám někdo přišel agitovat pro zakládání kolchozů, vezměte klacek a žeňte ho sviňským krokem.‘ To bylo v Rudém právu a on si to uschoval a ukázal to těm agitátorům. A oni říkali: ‚Otče, to bylo tenkrát, to jsme potřebovali hlasy, na to zapomeňte, dneska je jiná doba.‘“
„Tam to skončilo studentskými prověrkami a je zajímavé, že nás prověřovali spolužáci, se kterými jsme si tykali a hráli jsme spolu volejbal. Samozřejmě, že propaganda oficiálně říkala, že vyloučí studenty notorické flákače a podobně. Mě vyhodili v pátém semestru, měl jsem státnici z latiny a na dějepis jsem se chystal. Když jsem potom podal odvolání, doporučeně jsem ho tam poslal, ani se nenamáhali, aby mi na něj odpověděli, prostě nás chtěli vyloučit ještě s kolegou, který bydlel taky tady. Tak nás vyšoupli oba, protože jsme se netajili, nepředpokládali jsme zaprvé, že k něčemu takovému může dojít, tak jsme mluvili otevřeně o politické situaci, no a potom jsme zjistili, že tihle ti dva hoši jsou zakuklení komunisté, jak se říká, a ti nám to potom při prověrce osladili.“
„Když jsem přišel na pracák, protože každý musel mít v té době zaměstnání, tak asi po měsíci jsem jel na pracovní úřad do Semil se hlásit o nějaké zaměstnání a tam byl člověk, o kterém jsem se potom přesvědčil, že byl solidní, a dokonce jsme si tykali a měli jsme přátelské vztahy, ale říkal mi: ‚Dobře, že jdete, už tady máme směrnici, jak vás máme zaměstnat – do cihelny, do vápenky, do dolu, do lomu, na silnice a do stavebnictví.‘ Tady ze vsi pocházel jeden stavitel, tak jsem za ním zašel, jestli by mě vzal, tak jsem tam dělal půl roku pomocného dělníka a šel jsem na dva roky na vojnu.“
Stanislav Hlava se narodil 22. prosince 1926 do sedlácké rodiny ve vsi Bozkov v Libereckém kraji. Za války studoval na gymnáziu v Turnově, jako septimán byl v listopadu 1944 nasazen na práci k Technische Nothilfe v Německém (dnes Havlíčkově) Brodě, kde Němci budovali fabriku na výrobu syntetického benzinu. V roce 1946 maturoval a nastoupil na pražskou filozofickou fakultu ke studiu latiny a historie. Odsud ho však v lednu 1949, kdy již měl hotovou státnici z latiny a chystal se na státnici z historie, z politických důvodů vyloučili. Stal se dělníkem ve stavebnictví a postupně se vypracoval na stavbyvedoucího. Jeho rodiče museli v polovině 50. let šestihektarový rodový statek odevzdat družstvu. Stanislav Hlava líčí nátlak kolektivizačních agitátorů, poměry v bozkovském JZD, ale i měnovou reformu z roku 1953, která rodinu připravila o celoživotní úspory. Teprve po sametové revoluci si Stanislav Hlava mohl splnit svůj mladický sen a postavit se za katedru. Od roku 1991, již v důchodovém věku, učil na semilském gymnáziu němčinu, latinu a dějepis. Má tři syny a žije v Bozkově.
