Anastázie Králová

„Jednou pan Hájek říká, že se mu ta situace nelíbí a co se mnou. Paní Hájková byla v pokročilém těhotenství. Domů jsem jít nemohla. Rodiče bydleli u fabriky. Já povídám, že půjdu do nemocnice, že mám vodu v koleni. Jak oni měli na pile nějakou schůzku, tak jsme viděli, že se tam střílí. Byli tam i mrtví. Já nevím. Že tam snad měl být nějaký konfident a Němci to přepadli a bylo zle. V noci ani ráno se pan Hájek nevrátil. Tak jsem paní Hájkové řekla, že budu muset do špitálu. Víte, co jsem v nemocnici zažila strachu? Furt oči na dveřích, jestli nepřijdou Němci, náhodou na mě ve špitále nepřišli. Potom, jak jsem se vrátila domů, paní Hájkovou zavřeli. Ale ona už potom brzy rodila, tak ji pustili. Tak jsem šla zase tam. Zase dál chodili jak Němci, tak partyzáni. Pan Machálek, ten z toho byl na nervy a zbláznil se.“

„Nebo když jsme šli na Vsetín, tak tam se šlo bosky. Před Vsetínem bylo takový koryto, ve kterém tekla voda a byla tam lavička. Umyli jsme si tam nohy, obuli boty a šli do města. A zpátky zase vyzuli a šli pěšky. Ale nejenom my. Všechny děti.“