„Já byl v Litomyšli v Národním domě. To bylo nové, krásné, jako Národní divadlo. Stojí do dneška. A tam se slavil císař pán a měl to začínat nejmenší žáček a to jsem byl vybranej já. Otec tam byl okresním soudcem v Litomyšli, a tak mě vzali, nějaká ta protekce, jak to bejvalo. A já jsem začal: ‚Let šedesát a sedm již/náš císař pán dnes vládne/tak v síle jaré jako květ/ jenž nikdy neuvadne.‘ Ale on potom za rok uvad. A klucí se mi smáli ve škole: ‚Vždyť jsi říkal, že nikdy neuvadne! A on uvad.‘ On totiž v roce 1916 umřel.“
„Během heydrichiády jsem byl přednosta soudu ve Volyni. A ta doba byla tak zlá, že když jsem mluvil s JUDr. Krausem, to byl tamní advokát, tak jsme se samozřejmě bavili o válce. Ale než jsme se rozešli, povídám: ‚Ty, vo čem jsme si povídali? Vo čem?‘ Protože někdo nás na ulici viděl, že spolu mluvíme, šel ke mně do bytu a říkal: ‚Včera jste se bavili s doktorem Krausem, o čem jste se bavili?‘ A kdyby Kraus řekl, že neví nebo o něčem jiném, tak by nás oba zašili.“
„Proč jsem byl vyhozený od soudu? Já jsem měl civilní referát a můj kamarád, který měl trestní, mi říkal: ‚Heleď se, já se asi nevrátím do zítřka, mám zítra dva malé případy, vezmi to za mě.‘ Tak já říkám: ‚Nech to na stole, to ani nebudu číst, trestní případy, to někdo něco ukrad. To je na dva tři dny.‘ Týkalo se to nějakého Zelenky nebo Zeleného. Ptám se: ‚Byl jste trestaný?‘ ‚Nebyl!‘ Já jsem měl trestní rejstřík a viděl jsem všechno do jeho minulosti. ‚Nebyl jste někdy na Slovensku?‘ Viděl jsem, že dostal kdysi na Slovensku asi dva roky podmínečně. ‚Vy jste nikdy nebyl na Slovensku?‘ ‚Nebyl!‘ ‚Vy jste nikdy nebyl na Slovensku? Takhle že byste se tam s někým porval v nějaké putyce?‘ ‚Ne!‘ Já říkám, no počkej. Dal jsem mu tři dny nepodmínečně, protože jsem na něj dostal zlost, byl jsem mladej kluk. A to holt jsem chybil. Druhej den jsem dostal cedulku: ‚Akční výbor – okamžitě opusťte soud.‘ Jel jsem k prezidentovi do Písku, tam byl doktor Pysko, a ten říká: ‚Pane kolego, když se kácí les, lítají tříšky.‘“
„Taky mi (strýc) zanechal celou bednu, koženou bednu kulek, co nasbíral a co vyoperoval. On šel za armádou, ještě s jedním. Na jednu stranu se dávali mrtví, na druhou živí. A on se s těma živýma ještě babral a řezal jim většinou nohy. Každej měl svůj obor a můj strejc, jak mi to vyprávěl, řezal většinou nohy. ‚A jak se to řezalo, strejčku? To byla nějaká anestezie?‘ ‚Hochu, anestézie? Neexistovalo. Dal jsem mu napít trochu režný, dva vojáci ho drželi nahoře, dva vojáci drželi nohy...‘ Takhle mi to doslova říkal, jako dnes ho slyším. ‚Anestéze, co to kecáš. To se neznalo, na frontě. Já vyhrnul nohu a řezal jsem. A když jsem uřízl, přišel druhej. A tady máš starej kufr, to si nech na památku, tam jsou šrapnely ruský, německý, francouzský... to jsem všechno vyndal. A to se nechlubím.‘ Taky co by se chlubil klukovi. ‚Já je pak navštěvoval, některý zůstali naživu.‘ Oni dostávali takový ty dřevěný nohy, dostali trafiku a bylo hotovo. Žádný odměny nebyly. Dostal trafiku a byl trafikant. Nebo dostal flašinet a točil a žebral.“
„Například si vzpomínám, že otec chodil k soudu na náměstí v Litomyšli a vodil mě ráno do školky. Poněvadž já jsem prý doma zlobil, tak mě už dali do školky. A tam byl takovej malinkej rybníček, ohrazenej, otec se se mnou rozloučil, já jsem si na ten rybníček lehl, ale otec myslel, že už jdu. A jde ve dvanáct od soudu a já u toho rybníčku pořád ležel. Jak dneska vidím ten rámus! ‚Ježiš, tys nebyl ve školce! Ukaž, seš celej mokrej!‘ Tak samozřejmě byl rámus, já byl nařezanej, že jsem byl u rybníčka a nebyl jsem ve školce. Já chodil za školku. Otec mě takhle poslal, udělal sbohem a už šel. A já jsem u toho rybníčku ty rybičky furt lovil až do tech dvanácti, chacha!“
Zdeněk Žemlička se narodil 24. prosince 1908 v Pelhřimově. Velký vliv na něj měl mimo jiné dědeček z matčiny strany Rudolf Rupp, místní tiskař a knihkupec. Po maturitě na místním gymnáziu v roce 1927 odešel pamětník do Prahy studovat po vzoru svého otce práva. Bydlel v tehdy nově postavené Masarykově koleji v Dejvicích. Po absolutoriu, 22. září 1932, nastoupil do Českých Budějovic k soudu. Jako samostatný okresní soudce začínal v roce 1937 ve Vimperku. Zde působil do roku 1938 a po obsazení Sudet přešel do Volyně, kde pracoval dvanáct let. V roce 1948 byl rozhodnutím akčního výboru zbaven funkce soudce, propuštěn a nucen odstěhovat se s celou rodinou do Prahy. Po dobu dvou měsíců nepobíral plat a dva roky marně hledal uplatnění ve svém oboru. Na doporučení JUDr. Karla Klose, který byl jeho známým a v té době působil na ministerstvu vnitra, mohl nastoupit do n. p. Kovomat jako podnikový právník. V roce 1968 byl Národní radou jmenován předsedou senátu pro Prahu 10. Do důchodu odešel ve svých osmdesáti letech. Do svých sedmadevadesáti let jezdil trabantem po Pelhřimově. Od roku 2013 žije v Domově sv. Karla Boromejského v Praze-Řepích. Je nejstarším mužem v Česku.
