„Následující den jsem byli pozváni na jednání do Strakovky, kterou vedl premiér Adamec, a proti nám byl Kučera ze strany socialistické, Marián Čalfa, Oskar Krejčí na té druhé straně. Na naší straně Václav Havel, Václav Malý, Michael Kocáb, já a myslím, že ještě někdo. Ta situace byla nejasná. Myslím, že Michael Kocáb, když v té své knize popisuje tyhle děje, nemluví pravdu. Říká, že před každým jednáním jsme měli jasnou představu, co budeme chtít, co budeme dělat. To není pravda. Šli jsme na řadu jednání a vůbec jsme netušili, co se tam bude dít. Měli jsme základní směr, ze kterého nesmíme uhnout, ale nevěděli jsme, s čím přijde druhá strana. Tady na jednání v té Strakovce… Věděli jsme, že Adamec pro sebe bude chtít uhrát nějakou pozici, možná prezidenta. A že by se pokusil navrhnout Václava Havla jako premiéra. Kdo zna Václava Havla, jistě si nedovede představit, že by mohl být premiérem, to bylo absurdní. Přišli jsme na to jednání, bylo to takové otrkávání. Ani jedna strana nechtěla vytáhnout karty. Už to trvalo nějakou chvilku. Pak bylo vidět, že Adamec ztratil nervy. Měl takový brunátnější, masivnější obličej. Zrudnul, bouchnul pěstí do stolu, v ostravském dialektu se obrátil k Václavu Malém a teď to začalo: ,A vám pane Malý, chcu říci, že si ze měnebude nikdo dělat srandu, já su premiérem tochto státu.’ To bylo samozřejmě překvapení. K takové emoci na žádném předcházejícím jednání nedošlo. Já jsem seděl proti němu, vedle Havla. A zase, intuice. Kdy on praštil pěstí do stolu, tak já jsem taky praštil pěstí do stolu a povídám: ,Pane premiérem, musíte pochopit, že tohle je výjimečná situace, ale není potřeba z toho dělat drama.’ Nevím, jestli to bylo přesně takhle řečeno… Načež Adamec řekl, dobře, a žádal pět minut přestávku. Celá ta jeho doprovodná kamarila se zvedla a odešli. Havel do mě strčil, povídá, pojď ven. Vyšli jsme na chodbu, přímo proti dveřím salonku byly dveře na WC. Otevřel je: ,Pojď dovnitř.’ Tehdy bratři Jáklové, kteří nám dělali ochranku, chtěli jít s námi na ten záchod. Havel říkal: ,Jsem tady s kovářem, ten mě cohrání.’ Bylo krásně vidět takový to typický naučený , chování mukla, který ví, že na některé věci si musí dávat pozor. Vtrhl na záchod, zatáhl za splachovadla, roztočil kohoutky a říká: ,Co uděláme?’ Já říkám: ,Já bych to nenatahoval, já bych mu řek, ať podá demisi.’ A Havel na to povídá: ,Víš, jak to řekneš? '
,Ano, vím.’ Vrátili jsme se. Začalo jednání, Havel se přihlásil a udělal mi takové entrée. Řekl: ,Pane premiére, představitel dělníků…’ Což bylo komický, já jsem nebyl žádnej představitel dělníků. Byl jsem prostě normální Petr Miller. On povídá: ,Představitel dělníků vám chce něco říct.’ Já jsem měl takovou řeč, která končila: ,Pane premiére, chci vás požádat, abyste podal demisi.’ V tu ránu bylo vidět, že tomu Adamcovi se zhroutila ta představa, že by mohl být premiérem. Reagoval, ,jak já můžu podat demisi”, jemu se zhroutila ta představa. Důležitý ale bylo, že naše strana řekla té druhé straně, jak si to představuje dál. Že už takhle ne, že bude potřeba personální změna.“
