Jiří Wohanka

„To, že říkám, že to bylo o držku, to opravdu bylo, protože jednoho dne si mě zavolali esenbáci z Kladna. Tam jsem se dozvěděl, že dostali befel z Prahy ze Špalíčku, kde bylo sídlo Občanského fóra, s tím, že mě někdo hledal v divadle a že mě chtěj oddělat, a že dostali za úkol mě hlídat, abych s tím počítal. A jezdili za mnou a hlídali mě, aby mi nikdo nerozbil hubu. Taky se v té době objevil na divadle nápis ‚Voháňka Havla‘ – na to jsem byl velmi hrdej, ale bohužel jsem si to nevyfotil. To mě opravdu mrzí.“

„Byla taková zajímavá situace, že bylo domluveno, že nastoupíme na jeviště – zase Brousek, já a Honza Civiš, což byl v té době dramaturg divadla a zároveň výborný zpěvák (zpíval někde v opeře) – přečteme to, řekneme lidem, proč nehrajeme a on začne zpívat hymnu. V tom krásném boleslavském divadle nastoupil celý sbor do bočních uliček hlediště ve chvíli, kdy jsme nastupovali na jeviště, s tím, že s námi souznějí. Řekli jsme to, jenže v divadle seděli mimo babiček a dědečků třeba i milicionáři. Byly tam dvě řady milicionářů. Nastalo něco naprosto absurdního. Četli jsme to, vysvětlovali jsme, proč tam nebudeme hrát a už v tom okamžiku na nás někteří řvali a někteří tleskali. To bylo absurdní. A do toho jejich řvaní Honza Civiš začal zpívat operním hlasem –Kde domov můj… Většina lidí vstala, ale milicionáři ostentativně seděli. Teď dámy, děcka prominou, ale takhle na nás řvali: ‚Jděte do prdele, kumštýři! Co si to jako dovolujete?!‘ Bylo to neskutečný. Dozpívali jsme hymnu. Ještě před naším představením se soubor dohodl, že se stanu mluvčím stávkového výboru. Mimo jiné také proto, že bydlím na Kladně. Takže jsme z divadla utekli, no, utekli… Prostě jsme odcházeli pryč a říkali jsme si: „Honem, honem rychle, nebo se ti milicionáři vzpamatujou, popadnou nějaký pušky a začnou střílet.‘ To bylo opravdu ošklivý.“