Ing. Ivan Ježek

* 1936

  • „Pro většinu lidí byl konec války asi spojen s radostí. Já ho ale mám spojen s tím, že jsme v Plzni chodili k transportům, autobusům, které přivážely z Německa vězně z koncentračních táborů. A my jsme vyhlíželi tátu, takže s koncem války mám spojen spíše smutek než radost. I když Plzeň osvobodili Američané a dodneška pamatuju to veselí a hudbu, která provázela konec války. To byla hudba, kterou potom hrál orchestr Glenna Millera a toho jsem měl a mám strašně rád dodneška.“

  • (tatínek Vojtěch Ježek) „Chodil z vlaku přes obec Čečovice. To byla obec, nad kterou byl takový malý kopeček, jmenoval se Hůrka. A když z Londýna dostali Češi jakoby pokyn, aby stavěli véčko na znamení vítězství, tak to otec zařídil. Se sousedy tam postavili obrovské véčko z takových nabílených dřevěných trámců. Bylo to zdaleka vidět. Bohužel, Němci se toho potom chytli a také chtěli stavět véčka, takže to potom samo sebou ztratilo smysl.“

  • „Ta doba, která předcházela roku 1968, mě úplně fascinovala. Já jsem byl například úplně u vytržení z toho, jak se všechno uvolňuje. Měl jsem rád jazzovou muziku, takže jsem poslouchal pravidelně JFM Unique, to byl zahraniční rozhlas. V tom padesátém devátém a později jsem měl strašně rád Semafor, to byl úplný zázrak z těch srágor, které nás obklopovaly. Uvolňovalo se to nádherně, už šly číst noviny, už to bylo úplně jiné než v těch padesátých letech. Z toho jsem byl úplně na větvi a o to větší zklamání bylo, když přišel ten osmašedesátý. I když dnes musím říct, že důvod pro ten zásah byl, protože tady kdyby to neudělali, tak tady by socialismus skončil.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 25.11.2014

    (audio)
    délka: 01:36:29
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Doufej v Boha

Ivan Ježek – dobove foto.JPG (historic)
Ing. Ivan Ježek
zdroj: archiv Tomáše Ježka

Ivan Ježek se narodil v roce 1936 v Plzni. Jeho otce, profesora Vojtěcha Ježka, zatklo v roce 1943 gestapo za odbojovou činnost a 13. dubna 1945 byl v Lipsku popraven. Pamětník s maminkou a bratry žil v Zahrádce u Nepomuku a nastoupil do obecné školy v Čížkově. Po válce rodina spolu s prarodiči, kterým na konci války vybombardovali dům, dostala k užívání vilku v pražských Strašnicích. Po střední průmyslové škole strojnické se Ivan Ježek nedostal na vysokou školu a byl odveden na základní vojenskou službu. Tu absolvoval u Pohraniční stráže ve Vyšším Brodě, posádkou v Chlumu u Třeboně. Vojnu sabotoval, „pro jistotu si nechal operovat křečové žíly“ a nedokončil základní výcvik. Mohl tak sloužit pouze u pomocného oddílu, který měl na starost opravu a stavbu hraničních zátarasů. V roce 1959 se oženil a nastoupil do kladenských Spojených oceláren. Vstoupil do komunistické strany. Za své výborné pracovní výkony byl vedením vyslán na studia na hutnickou fakultu Vysoké školy báňské. Zastával přední místa ve vedení válcoven. Po roce 1968 nepodepsal souhlas s okupací Československa. Následovalo vyloučení z KSČ a mohl zastávat jen pomocné profese. V osmdesátých letech se podílel na výstavbě nové elektrické válcovny a stal se vedoucím středojemné válcovny. Po privatizaci podniku přijal místo jednatele Poldi Ocel. Podnik založený na nereálných ekonomických základech zkrachoval a Ivan Ježek, který tento konec předpokládal a varoval před ním, odešel do důchodu.