Ing. Jan Spira

„Pamatuji si jeden takový okamžik, kdy nás Hitlerjugend tak nějak sehnali dohromady a nacpali nás do takových… Jestli znáte plzeňské divadlo, tak z boku je tam terasa. Na kraji jsou balustrády. Tak tam nás nahnali, protože my jsme se nemohli bránit. Oni měli dýky a oni by ty dýky neváhali použít. A nikomu z Hilerjugend by se nic nestalo. A tam nás postavili ke zdi a trefovali se do nás tenisovými míčky. Samozřejmě okolo nás chodili lidé, klopili hlavami a dělali, že to neviděli. Já se tomu ani nedivím. Měli strach. Fakt je jedna věc, že když bylo po válce a člověk si promítal všechny ty zlé okamžiky, tak jsem si říkal, že to musím vytěsnit. To jsem ani netušil, co všechno v životě mě ještě čeká. Ale říkal jsem si: ‚Válku, Hitlerjugend, SS – vytěsnit.‘ Nemyslel jsem na to, nevzpomínal jsem na to a dneska jsou to jenom takové střípky – fragmenty, které si z té doby pamatuji. Jediné, co si člověk pamatuje, je takový strach.“

„A už se tady začali srocovat lidé. Karlovými Vary táhnul takový průvod, taková demonstrace. A jakoby zázrakem se tam objevily transparenty jako: ‚Každý rudý buran chtěl by český uran.“ Nebo si pamatuji, že kluci od nás z Útvaru hlavního architekta nakreslili takový transparent, který vyvěsili na kolonádě. Tam bylo: ‚Lenine probuď se, Brežněv se zbláznil.‘ Lidová tvořivost byla tenkrát na vysoké úrovni, protože takových transparentů se tu objevilo hodně. Pamatuji si, že dnešní třídou Bechera – tenkrát to byla Dimitrova – tak jeli dolů, protože tenkrát byla průjezdná ulice u Pošty. (…) Dolů jely ty gazíky. A v zástupu byl schovaný jeden můj kamarád. Ten měl na tyči přivázaný kámen a vždycky se vynořil, práskl do toho a rozbil přední sklo.“

„Samozřejmě na to nejsem hrdý, že jsem byl členem strany. Ale je to třeba vše uvážit. Ta situace za války. Před válkou Mnichov, kdy nás západní spojenci zradili. Potom jsme neměli dost informací, co se v tom Sovětském svazu děje. A myslím, že celý národ byl spíš levicově zaměřen. Já jsem byl v té straně takové zlé dítě, protože – končilo to tím Izraelem – jsem spoustu věcí neschvaloval. Ale nechci se obhajovat. Je to prostě tak a není to nic, za co bych se styděl.“

„Ten hvizd bomb, to je něco příšerného, protože to slyšíte a neustále se to zesiluje a vy vlastně nevíte, kam spadne. A jedna ta bomba spadla taky vedle nás, vedle našeho domu. Ten [dům vedle] se sesypal. Čili to byl takový hvizd, bum, v našem domě spadly necky a pak takový ten zvuk, jak se něco sype, jak se ten dům vedle sesypával. To zdivo. To bylo velice nepříjemné, protože jsme nevěděli, jestli jsme to my nebo jaký dům to je. Potom, když nálet skončil, tak jsme šli ven s maminkou, ale lidi křičeli: ‚Nechoďte ven, tady je spousta nevybuchlých pum!‘ To je zase taková věc, kterou nemůžete ovlivnit. Bylo to nepříjemné, ale jako chlapec to asi tak zle nevnímáte. Je to takové dobrodružství a dalo se s tím žít.“

„Z té doby mám spoustu takových vzpomínek a nerad na to vzpomínám. Bylo to období údělu člověka nebo dítěte druhého řádu. Pociťoval jsem to i ve svém okolí, protože známí – ne všichni samozřejmě – ale někteří známí se od nás odvraceli. Nemyslím si, že to byl antisemitismus. Byl to spíš strach, aby nebyli nařčeni, že se stýkají se Židy. Ale našlo se pár rodin, kteří se nebáli. A jedna taková rodina mě v dobách největší bídy… Protože my jsme měli – maminka a já – potravinové lístky jenom na brambory a na chleba. Takže tihle Češi – naši bývalí sousedé – mě zvali denně na oběd. To byla veliká pomoc.“

„My jsme se do Karlových Varů přestěhovali v lednu 1946 s maminkou, když zde tatínek dostal byt. Potom co jsme se nastěhovali, nám bylo oznámeno, že půjdeme do odsunu, protože maminka je Němka. Tak jsme se chystali, protože maminka tam už měla své sestry. Tatínek samozřejmě protestoval, poukazoval na celou absurdnost situace. Pak se našel nějaký rozumný funkcionář, který se nás zastal. Tak k tomu nedošlo, ale reálné nebezpečí odsunu hrozilo velice silně.“