Marie Koval

* 1935

  • „D. P.: Měla vaše rodina ve Varvarovce velký statek? M. K.: Ne, my jsme měli málo už, už nám to kolchoz všechno vzal. Nám dali už jenom... my jsme měli dvacet pět sotych hektara, to jsme měli při domu – i vsjo, a vostatní jsme nic neměli už, nám to všechno vzali. Ta rozkuláčili v sedumnáctým roku, u nás sousedi byli moc pěkný, bohatý takový i... nu, pěkný chazajiny, robotniky měli. Nu, je rozkuláčili, to všechno vzali. I tak, ani zem, ani nic, voni měli všechno tolik... Daže včely měli, i to jim je vzali, takže v sedumnáctym roku všechno vzali. Takže jenom vot, co bylo, jako teď. Okolo domu, to je učástek, i vsjo. D. P.: A nějaká domácí zvířata? M. K.: Nu to vsjo vremja tak vot krávu, slepky, prase, aby... aby měli svoje maso. Vot i vsjo. A tak nedrželi nic. A při kolchozu, při Stalinu jak to bylo... Z každej slepičky nado bylo zdát sto padesát vajíček. Z každej kozičky nado bylo dát moc mlíka. A tobě nezvostávalo nic. A jesli jsi ji zabil, značit nado bylo dát maso. Z každýho stromku platili jsme velkej náloh, tak co lidi dělali: nasejpali sůl pod ty stromy, aby vony uschly, aby z nich neplatit. To ž bylo hrůza, hrůza, to bylo, no tak to potřebovali, tak nado bylo zdvíhnout to chazajství. Nu, zkoušeli dost, posle vojny. Tak furt je to tak, hned je pěkně, hned je prjamo krásně, najednou to udělá bach – a už jsme zas... (smích) Tak je to.“

  • „D. P.: Takže vy jste se narodila ve Varvarovce... M. K.: Jo. D. P.: A byla to velká vesnice? M. K.: Nu, jako Kirillka... D. P.: Kolik lidí tam žilo tak asi? M. K.: Nu vidíte, já nevím tak už točno... Čechů tam bylo moc, jako v Kirillce. Nu, stavení tam bylo, jak vám říct... nu, víc než sto siméj tam bylo. Nu, i už tam žádnej nezvostal. D. P.: A všichni byli Češi? M. K.: Všecky byli Češi. Ruský tam potom přislali, já už nevím ani v jakým roku, já si to nepomatuju... Menovali je peresilénci. Vzali z Voroněža, kolchoz jim postavěl napřed domy, udělal pro ně všecko. I převezli je votat jako na pomoc sem. Nu, peresilénci vot k Čechům, jo. To už hodně pozemřeli Češi a my mladý utíkali. Nu, i to moc jsme nemohli, protože jsme neměli passportá. Voni nám nedávali. D. P.: No jako v kolchozech všude... M. K.: Da. Takže peresilénci potom u nás byli. D. P.: A to už asi po válce? M. K.: Jo, už posle... ne posle vojny, a posle revolúcii, v sedumnáctym roku, jo. Da. V ty leta. Potom tam byli i ruský, i už se to načlo všechno míchat. A to tam byli jen Češi, jen Češi. Oni přijeli, tam byl les. Les. Voni korčovali i sázeli, tam byly vinice. Tam rostlo pěkně vína. Vinohrad. I vot voni stali se zrovna... Nu i drželi tam skót, drželi tam vše... nu, chozajství pěkný. I daže tady byl češskej dům, v Novorosiku, i voni přiváželi z Varvarovky do toho češskýho domu, zdávali sem všecko. Skompiju žnuli. Vy nevíte, co to je skompije? To je takovej list, nu, přeslen to takovej, skompije se to menuje. Moc hodně na ňom vydělávali, vodpravovali do Čech. Vona prej, z ní pěkně... moc barva pěkná. Napřed to dělali. I vydělávali kůže s ní. Rozsejpali, neco tam dělali, že voni moc pěkně na něm vydělávali. I vot i tak z toho i žíli.“

  • „Na mámu na moji napadla vlčice. Voni žnuli tuhletu skompiji a předtím chlapi udělali takový... nu, chytli, chtěli chytnout tu vlčici. Našli její, hde vona měla ty malý ščeňata, jak... Vykopali jámu a hodili je tam. A vona že tam pro ně poleze. Vona dělala škodu moc velkou, i voni ji chtěli chytnout. A vona ž nebyla tak hloupá, jako voni si mysleli, i do tej jámy nelezla. A dělala škodu ešče víc. A naše rodiče byli na skompiji, žnuli a žnu... voni jsou kře malinký takový, i vona žnula srpkem, srpeček takovej, sehnutá, a dyž zdvíhla hlavu, tak před ní stála vlčice. I tak jí, vy víte – po mně mráz! Vona dycky, jak to rozkázuvala, tak se celá třásla až. Já – nu, nevzpomínej si, ne nado, no vona vot, myslím, to chtěla vylejt ze sebe, řikala: Nechoďte do toho lesa, koukejte! Řekni: De tam teď už vlci? Nu, hledaj nebo mohou si hledat, dyť nejsou, jo? I vona dycky vyprávěla: I vot, eta, zvíhla hlavu a před ní stojí vlčice. I tak jí kouká do vočí, vona tak načala ječet máma, že se sběhli všichni, voni ž tam okolo byli všichni, i načali tlouct srpek o srpek, o kameň, víte, takovej zvuk, načali eta samaje... ta vlčice prej se votočila i šla pryč. Jestli b eščě sekúndu, vona by na ni napadla, no to vona uspěla zdvíhnout i tak ječela, že to všechni uslyšeli i sporozuměli, že vona, ta vlčice, moc, moc chodila, dělala škodu za ty svoje ščeňáta. I to ž i na mámu přišla, povidá: Nu, nu, vot, dva metry vode mě stála i koukala na mě, jo. Takže bylo zvířat moc hodně. A stejně byli, i žíli, i... dělali, a teď už ani les tam néjni, už je to všecko, ne, ešče tam jsou, takový hory velký tam jsou ešče, no stejně už je to... Už není ta priróda, co byla, dyž přijeli, jo?“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Kirillovka u Novorossijsku, 17.05.2009

    (audio)
    délka: 23:28
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Ono to bylo všude ve vesnicích stejné

Marie Koval
Marie Koval
zdroj: Pamět národa - Archiv

Marie Koval (rozená Hrachová) je česká krajanka ze severního Kavkazu, která se narodila v roce 1935 ve Varvarovce u Anapy v české rodině. Její bratr Venoušek zemřel ve věku pěti let. Ve Varvarovce pracovala v kolchozu, pak se provdala za Ukrajince z Kirillovky, kde byla čtyři roky doma s dětmi, potom pracovala jako průvodčí a poté třicet let jako laborantka ve skladu pohonných hmot. Z vyprávění babičky, která pocházela z Brna, a matky dobře zná historii české komunity u Anapy a Novorossijsku a jako očitá svědkyně si pamatuje mnoho příběhů z doby 2. světové války a po ní. Mluví plynně českým nářečím a zachovává katolickou víru, i když její děti byly pokřtěny v pravoslaví a česky neumějí.