Anna Hradilková

„Co mi nejvíc vadilo a co jsem začala hodně vnímat na konci základní školy a potom na gymnáziu, byl stav životního prostředí. My jsme často trávili čas na chalupě v Krkonoších a v té době odumíraly pohraniční lesy v důsledku zplodin síry, které produkovaly průmyslové podniky. To pro mě byl velký šok, když jsem viděla, jak ty lesy mizí. Můj bratr studoval životní prostředí a i ze zahraničí jsem věděla, že se pozornost upíná k životnímu prostředí, a pro mě to bylo citlivé téma a měla jsem velkou touhu v tom něco změnit, být aktivní, zajímala jsem se o to. Ale v té době jsem narazila na to, že vlastně nebylo možné se s někým spolčovat, zakládat organizace nebo se k někomu připojit a nezávisle spolupracovat a situaci měnit. Jediné, co bylo, byly nějaké spolky ochrany přírody, které však byly pod kontrolou státu a nebylo možné se zde k tomu nezávisle stavět nebo být aktivní. Tak začala má ekologická aktivita a tam jsem narazila na to, že společnost není svobodná, že se nemůžu rozvíjet v něčem, co mě zajímá, a nemůžu se dávat dohromady s lidmi, kteří mají stejný zájem nebo stejné zaměření jako já.”

„Nevyrůstala jsem samozřejmě jen v rodině – my jsme byli součástí širokého společenství křesťanských rodin, jako byli Němcovi a Forbelských a řada dalších rodin, které většinou měly více dětí. Trávili jsme společně čas, jednak jsme se intenzivně navštěvovali, jednak jsme spolu trávili prázdniny a jezdili na výlety. … Mezi těmito dětmi jsem se cítila dobře, ale jakmile jsem se dostala do většinové společnosti, tak jsem se cítila naprosto vyloučená. A to jsem ocenila, až když jsem dospěla – vnímala jsem to jako výhodu, že jsem měla jinou perspektivu, že jsem si vytvářela své názory bez ohledu na tu většinovou společnost.”

„Tenkrát se říkalo „chodí do kostela” – to byla nálepka, za kterou jsem se ve škole styděla, protože nikdo, koho jsem ve škole znala, do kostela nechodil. Bylo to něco, co bylo tenkrát k smíchu. I v rámci školy a v rámci vyučování bylo náboženství hanobeno a vysmíváno. Takže já jsem se tím nikde nechlubila. … Rodiče nás nikdy nenabádali, abychom to skrývali nebo o tom nemluvili, ale zároveň jsem od nich měla vždy jasný signál, že jsou určité věci spojené s náboženstvím (jako to, že se scházíme s lidmi, kteří přišli z kriminálu, že se u nás slouží domácí mše a že se u nás schází lidé, kteří hovoří proti režimu nebo jinak, než se hovoří ve škole), o kterých se nemluví, protože bych mohla ohrozit nejen sebe, ale i jiné lidi. V raném dětství to pro mě bylo vlastně hodně těžké, protože jsem se vždycky cítila jako outsider, vždycky jsem si připadala jako někdo, kdo nepatří do té většinové společnosti, jako vyřazená – jednak tím, že nemůžu otevřeně mluvit o všem, o čem bych chtěla mluvit, jednak proto, že bych si třeba ve škole ani neměla s kým popovídat na stejné úrovni na základě podobné zkušenosti. A ani vůči učitelům nebyla možnost o něčem diskutovat nebo svobodně hovořit. Tak jsem si spoustu věcí musela nechávat pro sebe a připadala jsem si vlastně celé dětství vyloučená.”