Jarmila Patočková

„V té Nemocenské pojišťovně jsem byla. My jsme si tam zamykali, tak to bylo zamčené, tak tam zazvonili a já jsem šla otevřít a byli tam dva v koženém kabátě a německy začali, že hledají pana Tesaře. Tak jsem jim německy řekla, že tam není, že je o poschodí výš, tak oni tam šli. Ale měli oba kožené kabáty, německy mluvili a hledali pana Tesaře a ten je určitě v něčem zapojený. Tak jsem běžela ke svému stolu a zavolala jsem mu a povídám: ‚Pane Tesař, hledají vás dva muži, jsou v kožených kabátech a mluví německy.‘ On položil telefon a říkal, že jak jsem to řekla, vyndal klíče z kapsy, aby je neměl u sebe, a už tam byli a už jsme je viděli, jak ho odvedli. Tak ho zatkli, ale po válce se vrátil.“

„Škola tam byla postavená nová, ta škola v Mukačevě. První třída byla dobře obsazená, čím byly třídy výš, tím bylo dětí méně, protože tam se přistěhovali mladí lidé, tak měli malé děti. Teprve s postupem doby přibývaly děti. (Tam chodily jenom české děti?) Jenom české. (Nemohly tam chodit třeba děti Rusínů?) Kdo by tam chodil... Rusínské by nerozuměly. Ale chodily s námi do třídy asi tři nebo čtyři děti židovské. Ty tam chodily, to říkali, že jejich rodiče tam mají obchody a že je posílají do školy české. Oni tam měli Židé vlastní školy, ale aby se naučili dobře česky, protože viděli v těch Češích zákazníky budoucí. To si pamatuji, že ty děti, když seděly ve škole a byla sobota, tak ony seděly takhle, celé dopoledne seděly. Protože ony měly zákaz v sobotu něco dělat. Tak oni je poslali do školy, aby neměli nepříjemnosti, že je neposílají v sobotu do školy, tak děti tam šly, ale rukou nehnuly.“