Josef Dostál

„Bylo to v takovým jakoby opatrným duchu, protože spousta chlapů si dělala srandu, že tam byli i milicionáři v uniformách. Protože ředitelství nevědělo, jak ten pohřeb udělat. Evidentně si myslím, že on [Evžen Plocek] byl důležitý pracovník, byl straník. A oni nevěděli, co s tím. Tak tam sezvali příbuzný, udělali to tam, protože ten nátlak, ten Evžen tam byl tak známej, že asi si nikdo netroufl z vedení firmy, aby to neudělali. Že nějakou tryznu museli udělat. On se tam vyučil, byl tam strašně dlouho a byl známej.“

„Jestli to někdo filmoval nebo natáčel, i to je možný, ale člověk byl ztrápený a měl slzy v očích, tak se moc nedíval. Vím, že rodiče Evžena, ten děda, lomil rukama: ‚Cos nám to Evžene udělal?!‘ Takový gesto velice tragický.“

„Protože on ho někde potkal, ten tchán, a říkal, že Evžen nebyl vůbec Evžen. Oni se pozdravili na ulici, potkali se, protože byli švagři vlastně. Vždycky Evžen: ‚Co děláš, kam půjdeš?‘ A tentokrát šel jak omámemenej. ‚Ahoj.‘ – ‚Ahoj,‘ a šel, aby ho nezastavoval, na nic se ho neptal.“

„Dostal jsem informaci, že bych mohl nasotupit do Motorpalu, že je to strojírenskej podnik. Samozřejmě se to dělo za kulisama, čili dělo se to tam, kde příbuzní asi mluvili s panem Plockem, což mě napadlo potom. A on prohlásil, a to si velmi dobře pamatuju, protože mi to zase řekla manželka: ‚Ale já mu žádnou protekci shánět a dělat nebudu. Jestli se chce něco naučit, tak ať nastoupí do nářaďovny. Nářaďovna je srdce podniku.‘“

„Tak já byl předveden jako ženich, kterej vchází do společnosti těch příbuznejch ze strany mé manželky. Tak jsem se dostavil i k rodině Plockových, kde jsem poprvé poznal pana Plocka a byl jsem představen jeho ženě. A můžu říct, že mě překvapilo vstřícný chování, protože samozřejmě, že už jsem byl připraven na to, že je vysoce postaveným úředníkem v Motorpalu jihlavským. Jak jsem řekl, k tomu já jsem vzhlížel, protože jsem si říkal, to by se mi líbilo, pač je to velkej podnik, já tady dělám komunál a spravujeme ledničky. Poznal jsem ho přesně. Tady nedaleko v ulici Leoše Janáčka bydleli v bytě. Měl jsem trému, to se přiznám, ale zbavil mě jí svým přístupem člověk, kterej prostě... Samozřejmě věděl jsem, že se jedná o důležitýho pána v Motorpalu, ale on měl takový fluidum, takový kouzlo, že přišel za váma: ‚Tak já tě vítám, pojď sem.‘ Já čekal, že to bude nějaký opatrnický očuchávání, a to nestalo.“

„Byl tady ten pohřeb, o kterým asi jste už slyšel od pana Fürsta, ten byl krásně natočenej. Já jsem stál u hrobu jako jeden z příbuznejch. Byl tam jeho bratr s manželkou a s rodinou. Byl tam Jirka, syn Evžena, kterýmu bylo čtrnáct roků, ten tam stál. Zajímavý, a to mám pořád v hlavě, že on nebrečel. On byl zatnutej a nebrečel. Ten mladej, ten Jirka.“

„Já si jenom pamatuju, že [...] když jsme chodili k rodičům skoro každej den na večeři jako mladý manželé, tak zase tchyně říkala: ‚Já jsem mluvila se Zdeňkou, Zdeňka byla v nemocnici. Evžen je tam popálenej.‘ Čili měli jsme takový informace, že hlídali ho údajně a nechtěli tam pustit nikoho než tu manželku. Tu tam teda pouštěli k němu. Ona samozřejmě plakala. Přišla, bylo to dost náročný, a říkala, že to nechápe, proč to udělal. Všichni, celá rodina, jsme na sebe koukali a říkali: ‚Proč to udělal? Proč?! My to nechápeme.‘“