František Chlup

„V místnosti bylo jak ve dne. Červená zář... Tatínek, to si pamatuju, zatřepal maminkou a říká: ‚Nelekej se, někde hoří a je to blízko.‘ My jsme měli ze sednice dveře do kuchyně a z kuchyně už bylo okno do dvora. Vyskočil z postele, otevřel dveře a v kuchyni bylo jak ve dne. Už hořela stodola, prostě obrovskej požár. To si pamatuju, že jak se mlátilo obilí na seno, tak tam stála čistička – mašina, ta měla železnou konstrukci, vrata už byly ‚sssss‘ – shořený a ta mašina tam stála jako žhavá kostra. Už se to všechno poroučelo, sypalo dolů.“

„Tam byl takovej sešup k řece a šraňky... Jeden Němec tam omdlel a spadl. Jednotka šla ve trojstupu, mohlo tam být takových čtyryadvacet vojáků, kteří ustupovali, a ti kozáci okolo na koních. Dva ho vzali, měli snahu ho nést – tak ale pět metrů, a pak ho přehodili přes ty šraňky mimo silnici. Byl živej, no, bejval, potřeboval ošetřit. Jenomže, nějak se pohnul a skutálel se po těch kamenech, to byl svah, skoro bych řekl tak jako do toho stropu, kameny hrubý, a skutálel se k tý řece. Vody tam moc nebylo, ale ruka mu takhle padla do vody... Dejchal. Načež asi druhej třetí kozák zastavil, hodil koňovi oprátku kolem těch šraněk, seskočil po těch kamenech dolů a do toho Němce takhle kopnul a on se převrátil. My jsme tam stáli za těma šraňkama a viděli jsme, jak se dělají bublinky... Utopil se. Jestli se ta rodina dozvěděla, že tam zahynul... Byl to voják, kluk mladej, válku určitě nevypověděl. To jsou takový ty momenty, co si pamatuju, pomocí kterých si člověk uvědomuje, co je ta válka za svinstvo.“