„Jakmile někdo zadupe, mnoho lidí přikývne… Plno lidí kvůli udržení zaměstnání začalo kývat. Totéž byly průvody prvního máje. I ten, kdo na to normálně kašlal, musel jít do průvodu. Měl jsem mnoho kamarádů, kteří říkali – nevidím důvod jít. Kamarádka řekla: ,A já půjdu...‘ On se na vysokou školu nedostal a ona se dostala, a dokonce se pak stala ředitelkou...“
„Ke konci války, ten, kdo to střílel, byl z jednoho okna, jako od Václaváku, a toho pak lidi umlátili… Co se týká revoluce, Němec byl špatný, ne pokaždé se lidi mstili lidem, kteří s tím neměli nic společného. Smutné bylo to, že někteří gauneři utekli...“
„Dříve byly magnetofony a, řekněme, že probíhaly schůze a školení… Jak jste poznali, že tam sedí nějaký estébák? Jednoduše – magnetické pásky byly malé a vydržely hodinu a půl. A vždycky po hodině se někdo zvedl a šel na záchod… Takže jste si mohli říct, aha, to je asi estébák...“
Maxmilián Sperling se narodil v roce 1924 v Praze. Otec byl armádním důstojníkem a maminka zůstala v domácnosti. V dětství se věnoval skautingu. V roce 1942 dostudoval průmyslovku v Praze a začal pracovat jako hasič a technický úředník. Po konci války studoval Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě a po jejím ukončení pracoval jako voják. V padesátých letech musel odejít a jako učitel autoškoly vyučoval nové adepty o řidičské průkazy. V roce 1990 již v důchodovém věku vstoupil do pracovního poměru u rakouské firmy, kde zůstal do roku 2005. V současnosti žije na Praze 7.
