Jan Simandl

„Už jsem to doklepal do toho jednapadesátého roku, kdy mi přišel povolávací rozkaz na vojnu. Měl jsem nastoupit 1. října 1951 na Libavu, kde se nás sešlo tenkrát velké množství vojáků. Nevěděl jsem, k čemu jdu... až tam jsem se dozvěděl, že k PTP, že jsem nespolehlivý, a že budu tedy sloužit na vojně beze zbraně u pracovních táborů, protože nám pracující lid nedůvěřuje, že bychom mohli zbraň obrátit proti nim. Tak jsme zbraně nedostali, dělali jsme čtrnáct dní pořadový výcvik na cvičáku, mě zachránily brýle, že jsem nešel do dolů. Byl jsem zařazen do těžkého stavebnictví. Po čtrnácti dnech v neděli odpoledne nás naložili na nákladní auta a dovezli nás do Přerova, za vesnici Bochoř.“

„Oni je zavřeli oba dva, jak toho strejdu, tak toho mladýho, udělali s nimi v Moravských Budějovicích veřejný soud a odsoudili je. Strejda dostal dva roky a ten mladý dostal rok, což nebylo tak zlé. Ale součást rozsudku bylo propadnutí majetku ve prospěch státu. A zákaz pobytu na okrese Moravské Budějovice deset let a patnáct let zákaz pobytu ve vesnici... to byly majetky, které se dědily z rodičů na děti, to propadlo státu a ještě je z toho vyhnali, to si člověk nemohl srovnat, že je to možné. Ale skutečnost taková byla... rodinu odstěhovali k Liberci a krmili tam dobytek, když si chlapi odseděli to, co měli, tak tam šli za nimi a pracovali tam s nimi.“