„Pak to začalo. Za rok a půl, za dva, byly prověrky, kdy komunisté byli vyloučeni, anebo vyškrtnuti. Vyloučení bylo horší. Napřed šli po vysokoškolských pedagozích, na nás techniky se dostali asi o rok později. Na to byly komise, které lidi prověřovaly. A mě si taky pozvali. Zásadní otázka byla, jestli souhlasíme se vstupem vojsk. Řekl jsem, že ne. Měl jsem už hotovou školu a myslím, že to byl profesor Mazanec, který mi říká: ‚Pane inženýre, s takovými názory skončíte na periferii podniku. Dál se nedostanete.' Já říkám: ‚Pane profesore, mně to bude stačit.'“
„Udělat výstavu některým lidem tenkrát nešlo. Přišel jsem na to, že je třeba zjistit, kde je nějaký prostor, kde se to dá udělat, a co je nejdůležitější, jestli je tam člověk, který je ochoten trochu nasadit krk, trošku zariskovat. Podařilo se nám to najít na několika místech. Nejprve Milan Weber začal dělat výstavy v Divadle hudby, kde byl menší sál. Třeba Adriena Šimotová tam vystavovala v roce 1980 nebo 1979, nevím už přesně. A Ivo [Janoušek] objevil kulturní dům v Orlové. To byla taková socialistická, přízemní stavba, kde byla paní Pzcolková, samozřejmě dosazena stranou, ale přitom věděla, která bije. Než jim začalo docházet, že se něco děje, naordinovali jsme jim tam sedm nebo osm výstav špičkových Čechů a Slováků. Preclíka, Sikoru, Meliše a další.“
„Přišel jsem do školy, byl rok 1952 nebo 1953. Paní učitelka stála u tabule a horoucně brečela. Netuše nic zlého, začal jsem ji litovat: ‚Soudružko učitelko, proč pláčete?‘ Ona najednou přešla z toho breku do intenzivního nenávistného pohledu, roztáhla pracku, šastla [uhodila] mě po hlavě a začala mi spílat: ‚Ty nevíš, že zemřel soudruh Stalin?‘ Zapamatoval jsem si, že soudruh Stalin musí být hrozně hodný tatínek. Tak jsem byl školen od útlého dětství.“
„Nic jsem neviděl. Když to bouchlo, střípky z nábojnice mi vlétly do očí. Týden jsem neviděl vůbec, pak mi to rozkapávali. Pořádně jsem viděl až za tři týdny, kdy se ty nečistoty dostaly z očí ven. Bouchlo to, já asi upadl na zem, ale byl jsem při vědomí, protože jsem vstal. Viděl jsem, jak mi z ruky valí krev. Strčil jsem ji pod svetr a šel jsem až na místecký most. Tam jsem stopoval. Když mě viděl šofér, kterého jsem stopl, málem se vybulil. Odvezl mě do špitálu a tam jsem skončil. Rodiče byli pryč, maminka byla v Hoštálkové u Krnova u tety, tak jsem byl sám. Nikdo o mně nevěděl. A ten hoch, který byl se mnou, a to bylo poučení pro život, jací jsou lidé, okamžitě zbaběle utekl.“
Kamil Drabina se narodil 24. ledna 1946 v dělnické rodině ve Frýdku-Místku. Po maturitě na chemické průmyslovce v Ostravě pracoval rok jako chemik v plynárnách. Dálkově vystudoval Vysokou školu báňskou, zároveň pracoval jako technický asistent pro vědu a výzkum na tamní katedře koksárenství. Kvůli nesouhlasu se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 musel z místa odejít. Poté pracoval ve Výzkumném ústavu hutnictví železa v Dobré, kde se v osmdesátých letech začal věnovat životnímu prostředí. Od mládí se zajímal o výtvarné umění. V sedmdesátých a osmdesátých letech spoluorganizoval na Ostravsku výstavy umělců neoficiální výtvarné scény z Česka a Slovenska. V listopadu 1989 byl předsedou stávkového výboru výzkumného ústavu v Dobré. Ve svobodných poměrech řídil asi deset let pobočku České inspekce životního prostředí v Ostravě. Karel Drabina zemřel v srpnu 2020.
