„Do každé přípravy, když jsme pracovali s dětmi, jsme museli napsat nějaký ideový plán, který jsme museli po celou dobu výuky dodržovat a pak z toho vyvodit závěr a napsat hodnocení. Například láska k Sovětskému svazu, báseň o Leninovi… Museli jsme napsat, co to dětem dalo a tak dále. A to neustále chodily kontroly a neustále v uvozovkách buzerovaly, protože to už nebylo normální. Musím říct, že to byla hrozná doba.“
„Jak jste se ptali na dítě ulice, tak to byste nevěřili. Bylo mi čtrnáct let a hrozně jsem se těšila na Vánoce. Hrozně těžce se mi to říká. Víte, jak dítě skládá korunky, aby rodičům mohlo dát něco pod stromek. Tehdy jsem moc chtěla hodinky, a když jsem se ptala otce, tak mi řekl, ať se zeptám matky. Ta mi řekla, ať ji neotravuju. Byl Štědrý večer, a stromek nikde, žádné jídlo. Říkala jsem jim, že dnes bude Štědrý den, a odpověděli mi: ,No a co?‘ Nakonec jsem utekla z domu. V halence jsem sedla na vlak a jela do Oder k sestře. A nikdo se po mně celé svátky nesháněl! Vůbec. Po cestě jsem chytla hnisavou angínu a museli ke mně přivolat lékaře. Pátého ledna mám narozeniny, a když jsem se na konci vánočních prázdnin kvůli škole vrátila, tak jsem si myslela, že mně za to vynadají nebo zbijí. Nikdo se vůbec na nic neptal. Já jsem si kolikrát tak přála, kdyby mě alespoň zbili...“
„Údajně bylo řečeno na nějaké schůzi KSČ, že otec veřejně vystoupil proti komunistické straně a nařknul Grebeníčka z nějakých nehumánních nátlaků na vězně a položil tam stranickou legitimaci a odešel. Jestli posléze dostal vyhazov, nebo odešel sám...? Prostě jenom vím, že měl v pracovní knížce nebo co to bylo, že je politicky nežádoucí. A s tím se v 50. letech velice těžko ucházel o nějaké pracovní místo.“
„Osmačtyřicátý rok nastolil změny ve společnosti, že obyčejní lidé, hlavně na vesnici, museli vstupovat do JZD a těžko se loučili se svým majetkem. U nás tehdy stávalo mnoho lidí, kteří žádali o radu. Mamince říkali paní radová a tatínkovi pane rado. Taková úsměvná věc. Třeba přišla babička a v podpaží měla husu, protože neměli peníze na zaplacení rady. Nebo přinesli něco jiného, třeba vajíčka. Tehdy jsem to moc nechápala.“
„Chodili k nám lidé z jeho branže, čili soudci a taková elita nabubřelých nabobů z Uherského Hradiště. Všechny děti musely hrát tenis, chodit na klavír, do baletu. Moje sestra taky, bratr ne, ten byl normální kluk, raubíř. Mně tehdy ta společnost přišla strašně falešná. Scházeli se u nás třeba jednou týdně. Seděli pod křišťálovým lustrem u velkého oválného stolu, plyšový koberec, parkety. Chudák maminka na to vůbec nebyla. Ta měla vždycky tmavomodré puntíkaté šatičky s bílým límečkem a obsluhovala tuhle nóbl společnost. Já jsem pod stolem naslouchala řečem a pomluvám, co se vedly, a začala jsem si dělat obraz o tehdejší společnosti. Kdo nebyl doktor buď práv, nebo lékař, tak ten jim nebyl dost dobrej. Tehdy jsem usoudila, že mi ty lidi nestojí za to a v mém životě nebudou hrát žádnou roli. To bylo například: ‚Podívejte se na tu Běťačku,‘ čili moji maminku, ‚zase má stejné šaty, na těch chlebíčkách není šunka, kdo ví, co to je, a podívejte se, jak má špinavé parkety...‘ A to se opakovalo v různých verzích. Těm lidem jsem vůbec nevěřila. Oni ani nepostřehli, že jim naslouchám. Ale otec, jelikož pocházel z velmi chudé rodiny, tak byl rád, že se vyšvihl na tuto úroveň, a tak se jim snažil dělat pomyšlení, což se mi trochu nelíbilo.“
„Po několika letech, asi v roce 1952, otec, který nesouhlasil s režimem, pověsil talár, oblékl si montérky, a aby dokázal, že se umí živit rukama, tak šel do dílen k nějakému panu Prášilovi. Svařovalo se tam a pracovalo se železem. Otec tam zvedal nějakou těžkou traverzu a utrpěl úraz oboustranné kýly. Skončil v nemocnici se zákazem fyzické práce. Co teď? Od soudu dostal politicky nežádoucí a byl neschopný pracovat fyzicky.“
Zdenka Burešová se narodila 5. ledna 1946 v Uherském Hradišti. V letech 1948 až 1950 její otec JUDr. Alois Běťák v tomto městě zastával funkci okresního a krajského soudce. V srpnu 1950 byl přeložen do Třebíče. Podle vyprávění pamětnice se otec v roce 1952 dobrovolně vzdal funkce soudce, protože nechtěl posílat lidi do vězení z politických důvodů. Místo soudcovského taláru se jeho pracovním oděvem staly montérky, po pracovním úrazu později našel uplatnění jako podnikový právník. Ponížení a ztráta sociálního postavení ho dovedly k hlubokým depresím a rezignaci na život. Zdenka Burešová vzpomíná, že ani jeden z rodičů o ni v té době nejevil sebemenší zájem. Jak sama říká, stala se dítětem ulice. Musela se o sebe postarat a nikdo se nezajímal, jak se obléká, co jí, s kým se stýká ani co studuje. V roce 1963 otec ve věku 55 let zemřel na srdeční mrtvici. Zdenka vystudovala pedagogickou školu a poté pracovala jako vychovatelka v mateřských školách. V roce 1997 úspěšně absolvovala dálkové studium speciální pedagogiky na vysoké škole v Ostravě. Pracovala pak jako učitelka ve speciální základní škole v Orlové, kde vyučovala děti s různými dysfunkčními poruchami. Z prvního manželství má syna Marka. V roce 2020 bydlela v Jeseníku.
