Člověku máme pomáhat, ne ho ničit
Stáhnout obrázek
Jitka Hochmanová se narodila jako dlouho očekávaný potomek 10. června roku 1938 v Brně, do rodiny Oldřicha a Josefy Kothbauerových. Otec se však z dcery těšil pouze krátkou chvíli. Ihned po zřízení protektorátu se zapojil do protinacistického odboje a v srpnu 1939 byl zatčen (paradoxně však za šíření letáků, čehož se pravděpodobně vůbec neúčastnil) a domů už se nevrátil. Matka po otcově zatčení v započaté odbojové činnosti pokračovala. Dramatický osud jejich rodiny se stal hlavním tématem Jitčina vyprávění. O tom, že Oldřichova hlavní odbojová aktivita spočívala ve vyvážení a distribuci zbraní z brněnské Zbrojovky, se gestapo dozvědělo až na sklonku roku 1944, dva roky po jeho smrti, kdy jeden ze členů legionářsko-zbrojovácké skupiny nevydržel týrání a prozradil, že u Kothbauerových na zahradě jsou zcizené zbraně zakopány. Gestapo se nakonec spokojilo s tím, že malá Jitka s babičkou odvezly vyhrabané zbraně na místní četnickou stanici. Jitka s matkou, babičkou a tetou Vilmou dramaticky prožívaly i bombardování Tišnova a následný útěk na samotu. Po válce se snažily s těmito zážitky vyrovnat – matka i babička si však odnesly vleklé fyzické i psychické problémy. Jitka se pak o ně po válce i během studia gymnázia starala. Třicet tři let pracovala ve Výzkumném ústavu vlnařském v Brně, kde potkala i svého manžela Vlastimila Hochmana. S ním a malou dcerou Jitkou prožívali deziluzi z nástupu normalizace. Roku 1974 se jim narodila druhá dcera Pavla. V osmdesátých letech Jitčin manžel zemřel a nedlouho poté i její matka. Radost v té době pocítila především ze sametové revoluce a nově nabité svobody. Následně nastoupila na Přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity, kde v rámci oboru Anorganické chemie působila jako asistent – technik. Od roku 2003 pak pracovala v Moravském zemském muzeu, kde zůstala až do roku 2010. Dnes (2020) Jitka žije střídavě v Brně a Tišnově.
