„Když jsem se dozvěděl, že jsem byl označen za vězně svědomí mezinárodní organizací ‚Amnesty International‘, to už byl rok 2012, mluvíme o roce 2012. Před kolika lety to bylo? ‚Teď to bude devět let.‘ Dozvěděl jsem se to prostřednictvím samotné organizace. ‚Jak Vám to bylo oznámeno? No, cítil jsem se nesmírně vděčný a více než vděčný, děkuji organizaci ‚Amnesty International‘, jak jsem už při několika příležitostech sdělil, cítím se být nesmírně vděčný za to, že mě organizace ‚Amnesty International‘ označila za vězně svědomí, proto to, protože jsem bojoval za spravedlnost, za demokracii naší země. Bůh mi dal právo narodit se. A já bych v tuto chvíli rád vyzval všechny lidi na světě, kdykoliv narazíte na nespravedlnost, bojujte proti ní.“
„Jeden politický vězeň, kterého jsem potkal během mého druhého trestu odnětí svobody mě naučil, že bychom měli milovat především naši vlajku, měli bychom milovat naši národní hymnu a měli bychom milovat naši zemi. Protože tato země nepatří Fidelovi, ani Raúlovi, ani nikomu z nich, i když by si jí rádi přivlastnili. A pokud má někdo z nich pocit, že je vlastníkem této země, ať mi dokáže, že je jejím vlastníkem, že tato země patří jemu, nebo Canelovi [prezident Kubánské republiky od dubna 2018].“
„Když mě zavřeli do vězení, vězeňská rada na mě tlačila, hlavně dozorce jménem Mickey, který byl právníkem a studoval v Sovětském svazu, chtěl, abych mu ve vězení donášel, abych byl prachsprostý donašeč a žaloval na ostatní. Chtěl vědět, kdo bere drogy, kdo svedl, čí ženu, co vězni plánuji atd. Řekl jsem mu, že nejsem žádný cederista [člen ‚Výboru pro obranu revoluce‘ (CDR)], a že já jsem se nikdy nepletl do života ostatních. A řekl jsem mu, že s tím v žádném případě nesouhlasím.“
Kuba nepatří Fidelovi, ani Raúlovi, ani nikomu z nich. Tato země patří všem Kubáncům, my určujeme její směr.
Rafael Matos Montes de Oca se narodil v roce 1959 v Guantánamu v Kubánské republice. Poté, co na konci 70. let kubánská vláda znárodnila jeho rodině stánek s občerstvením a Rafael se uchýlil k podnikání v rámci „šedé ekonomiky“, za což byl ale v roce 1986 odsouzen k pětiletému trestu odnětí svobody. V roce 1990 byl znovu uvězněn, a bylo to právě během jeho druhého pobytu za mřížemi, kdy se blíže seznámil s politickými vězni a začal se zajímat o lidská práva. Když byl v roce 1999 propuštěn na svobodu, připojil se k opozičnímu „Hnutí Franka Paíse 30. listopadu“ [Movimiento 30 de noviembre – Frank País] a poté ke „Sdružení vzdoru a za demokracii v provincii Guantánamo“ [Grupo Resistencia y Democracia de la provincia de Guantánamo] přidruženého k „Vlastenecké unii Kuby“ [Unión Patriótica de Cuba]. Za svou protirežimní činnost byl několikrát zatčen a vězněn. V roce 2012 jej „Amnesty International“ označila za vězně svědomí. Je členem katolické církve, žije v Guantánamu, kde usiluje o naplnění svého snu – žít v demokratické Kubě.