„Jako obchodník samozřejmě, když vznikala ta odbojová partyzánská skupina, tak hledali pochopitelně lidi, kteří jim mohli pomáhat se získáním zbraní, získáním potravin, získáním oblečení. No a on jako obchodník byl na řadě s potravinami. Většinou je zásoboval cigaretami, rohlíky, salámy, pak ještě mu pomáhal nějaký Tošenovský, pekař, který byl na Dolní Bečvě. No a tak vlastně pomáhali. Celou tu odbojovou skupinu zásobovali potravinami. V noci jim to tam přepravovali v ruksacích s mojí maminkou. Chodili jako milenci, když manželé nebyli v té době. Chodili jako milenci. S batohy, ale s tím, že kdyby potkali v noci Němce nebo hlídku, něco podezřelého, tak odhodí batoh někde do příkopu a jdou, jakože se nic neděje. Nosili to do lesa, tam se to nazývalo Hašův háj, tam bylo vlastně takové stanoviště partyzánů. Měli tam bunkr, kde se ukrývali, a veškeré akce, které plánovali, tak se odehrávaly většinou tam.“
„Byl dvojitý komín. Ale topilo se jen v té jedné půlce, ta druhá půlka byla šikovně ukrytá. Prostor malý, kde se tam dalo jenom nějak vlézt a prostě vydržet nějakou dobu, ve stoje samozřejmě, než vždycky to nebezpečí největší prošlo. To byly kdysi ty staré baráky, tak takové prostory různé leckde měly. Třeba tam, kde měl obchod, u toho pana Párka, tak tam bylo něco podobného u komína, a tam byly zase ukryté látky.“
„Všechno, co bylo doma, se prodalo. My jsme doma jedli brambory, vajíčka, mléko. Já jako děcko, já si to pamatuju dodneška, když maminka šla dojit krávu, tak já už jsem s hrnkem čekala u chléva. Ona mně nalila teplého mléka, ještě s tou pěnou, já jsem to vypila a líca – jenom jsem kvetla z toho. Maso se prodalo všechno. Maso bylo jenom v neděli, a to bylo jenom vařené, protože byla z toho zároveň i polívka. A jinak, prostě co se dalo prodat, se prodalo.“
Dnes často zapomínáme na lidi, kteří pro nás položili své životy
Oldřiška Mikundová-Bártková se narodila 6. května 1945 v Horní Bečvě. Její rodiče, Marie Mikulcová a Oldřich Šimurda, se během posledních válečných let zapojili do pomoci partyzánům. Zásobovali je potravinami, které jim nosili do lesa na smluvené místo. Během listopadu 1944 byl však Oldřich Šimurda prozrazen, zatčen a následně pro výstrahu oběšen na sloupu elektrického vedení. Oldřiška nejenže vyrůstala bez otce, ale kvůli tomu, že její rodiče nebyli zákonní manželé, měla rodina po válce problém získat odškodnění a sirotčí důchod. Oldřiška po základní škole nastoupila na Střední zemědělskou školu v Rožnově pod Radhoštěm. Po dvou letech studia se však rozhodla, že si chce začít sama na sebe vydělávat, a podala si žádost o přerušení studia. Zaměstnání nastoupila v rožnovské Tesle do odboru řízení jakosti. Když bylo Oldřišce třicet let, stala se poslankyní za tehdejší Československou stranu socialistickou. Střídavě pracovala v Tesle a do Prahy dojížděla na odbor sociálních věcí. Během své politické kariéry, která trvala až do roku 1990, pomohla mnoha studentům, kteří například pro svoje náboženské přesvědčení nesměli být přijati na střední či vysoké školy. V roce 2007 se provdala za Jaroslava Bártka, muže, který jako osmnáctiletý partyzán poznal jejího popraveného otce Oldřicha Šimurdu.