kapitán Emilie Kyselová

„S Rusy jsme vycházeli vcelku dobře. Akorát u Liptovského Mikuláše si trochu vypili, tak se tam střílelo, tak jsme měli strach, nevěděli jsme, co se děje. Mysleli jsme, že se protrhla fronta. Až potom přišel náš velitel a povídá, ať nemáme strach, že si trochu popili, a tak si střílejí.“

„Nejlepší byly Vánoce 1944. Sice jsem se doma nikdy neměla k tomu, abych pekla vánoční cukroví a podobně, ale tady jsem řekla: ,Děvčata, uděláme si Vánoce, něco si upečeme.‘ Měla jsem maminku na kuchyni, tak mi dala všechny přísady, a pekly jsme cukroví. Takže o Vánoce jsme nepřišly.“

„Měli jsme na pozorovatelně jednoho vojáčka, který v noci, když se nám chtělo spát, tak nám zpíval do telefonu. Jednou nás ale náš poručík Novák přistihl, tak zařval: ,Klid na lince!‘ Tak ztichl.“

„Výcvik jsme měly tak, jak muži. Plížení, přískoky, zalehnout… A bylo to velice náročné. Měly jsme jednoho desátníka, který nás i trestal za to, že neděláme takové přískoky jako muži. Nebo zalehnout. Tak jsme si na něj stěžovaly a dostaly jsme jiného. Ten byl jedinečný. Vždycky s námi pocvičil, pak nás nechal oddechnout… Ten byl jedinečný.“

„Když jsme skládaly zbraně. Oni nám nechali zbraně, že je musíme vyčistit, jenže potom jsme to neuměly složit dohromady, protože nám to nikdo neukázal. Oni jakože rozeberte to a pak si s tím dělejte, co chcete. No a my jako děvčata jsme špekulovala. Potom přišel jeden podporučík a řekl, že ví, že to neumíme, tak nám to pomohl složit. Vždycky nám nějaká součástka zůstala.“

„My jsme šli do armády dobrovolně. Tatínek odešel do armády nejdříve a my jsme zůstali doma s maminkou sami. Všechno tam bylo rozbombardované a měli jsme jezdit velice daleko na práci. Když se to tatínek dozvěděl, jel domů na dovolenou a chtěl do armády vzít mě. Jenže já jsem tou dobou už byla na cestě. Jeli jsme Rovno, Šepetovka, až do Sadagory, kde jsme měli výcvik a přísahu, a pak jsme jeli na frontu. Doma mě tedy tatínek už nenašel, tak vzal s sebou sestru. Maminka a bratr zůstali doma a maminka pořád plakala, nechtěla být sama. Tak jí to tatínek vyřídil se Svobodou, že šla na důstojnickou kuchyň. I bratr i sestra, všichni tři byli pohromadě. Tatínek byl velitelem pekárny a já jsem byla u dělostřelců.“

„Nejdříve se chodilo ,na poruchy‘. Němci nám přeřezávali káble, a také tam čekali, až to někdo z nás půjde opravit. Pak ho vzali do zajetí. Zpočátku jsme ,na poruchy‘ chodily i my, děvčata, ale pak už nás tam neposílali. Já jsem byla na ústředně, tak jsme hlásily poruchy, když se něco stalo. V poli jsem nasazená nebyla.“

„Ten první nástup, co jsme šly na frontu, jsme byly v lese. A poručík Novák, to byl náš velitel oddílu, nám říkal: ‚Děvčata, kopejte, zakopávejte se. Protože když by byl nálet…‘ No, ale my jsme byly poprvé na frontě, ještě jsme nevěděly, jak fronta vypadá, tak jsme se tomu smály. Moje sestřenice byla vdaná a byla tam i s manželem. Můj švagr poctivě kopal, vykopal zemljanku, na to jsme dali nějaké větve, pláštěnku a ještě hlínu. On poctivě kopal a když pak začaly padat miny, tak jsme byly rády, že se můžeme k němu vtlačit. Takže potom, když jsme se přesunovaly, tak jsme nikdy nečekaly. Prvně bylo kopat. Vzít lopatku a kopat. Ten první zážitek nás poučil.“