Julie Košťálová

* 1939

  • „Pak tam přijela ta nákladní auta, obrovská. Říkali jsme jim gagariny. To byla kabina na jednom obrovském kole a za ní návěs, dvě kola... A když nám to jelo kolem domu, tak ten se houpal přesně tak jako ta kola.“

  • „Když jsme se stěhovali do toho Frýdlantu, tak stěhovací vůz vytahovali pásákem. Stěhovali nás pásákem. Přes zahradu, která už byla zničená. Tam se pracovalo ve dne v noci. Třeba ve dvě hodiny v noci zatroubila trubka a už padalo kamení na střechu. Normálně takové kameny.“

  • „Když jsme přišli domů, musel se otec posadit na lůžko, sestru měl na klíně, já jsem seděla těsně vedle něj. Kousek od lůžka byl stůl a na něj postavili samopal na takové té trojnožce a namířili to na nás. Nesměli jsme se ani pohnout a oni vynášeli, co se vynést dalo. Mám takovou hroznou vzpomínku, o té se mi dlouho zdálo. Maminka si nechala ustřihnout cop, krásný dlouhý cop. Tehdy, když to udělala, neřekl otec ani slovo a v tichosti odešel. Ona si nechala udělat trvalou. To se dělalo elektřinou, takovými svorkami. Ten cop měla zabalený v novinách dole ve skříni. Takže všechny ty vlasy byly po podlaze. Jak to vybírali ze skříně, ty věci, tak všechny byly po podlaze. Sebrali všechno oblečení, prádlo, prostě nezbylo nám nic, než co jsme měli na sobě. Dokonce i nějakou peřinu a polštář... Fakt nezbylo nic. Byla jich plná chalupa. To byl takový proud chlapů, jak to šlo z toho lesa.“

  • „Vlastně se tím rozbila rodina. Protože ti Literáci, dole stařenka, vedle Dudkovi, pak ti Stýskalovi, ten cestář. To všechno byla rodina, to všechno byli známí. A pak byl každý někde jinde. Tak to zaniklo. A už nebyly žádné besedy u stařenky ani u tety Maruše u Minarčíků... A vlastně teď už všichni pomřeli, takže...“

  • „Já už jsem měla druhého chlapce, malinkého, narodil se v listopadu. Takže já jsem ty dvě děti musela sebrat a odejít. To se musely okna otevřít, uhasit oheň, dveře otevřít. Nic nesmělo být zamčeno a museli jsme odejít až dolů, jak je dnešní hráz. Tak asi ještě kousek pod tu hráz. Tam jsme stáli na cestě a čekali, až to bouchne. Když to bouchlo, když to odtroubili, tak jsme mohli jít domů. Když jsem přišla domů, měla jsem v obýváku hromadu hlíny, kamení, špinavá okna a všechny ty místnosti měly rozestoupené rohy. V tom obýváku, který byl přímo natočený na ten lom, tak se dala takhle vložit ruka do těch spár.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Frýdlant nad Ostravicí, 07.09.2015

    (audio)
    délka: 02:04:16
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nebyl čas nad něčím plakat

Julie Košťálová, maturitní fotografie, Střední zdravotní škola v Opavě, 1957
Julie Košťálová, maturitní fotografie, Střední zdravotní škola v Opavě, 1957
zdroj: archiv Julie Košťálové

Julie Košťálová se narodila jako Julia Chromcová 19. května 1939 v chalupě svých rodičů v osadě Ružanec v Beskydech. Osada ležela na úbočí hory Smrk nad údolím řeky Ostravice. Otec pracoval jako lesní dělník u arcibiskupských lesů, matka se starala o malé hospodářství a s těžkou prací v horské krajině měli spojený celý svůj život. V listopadu 1944, jako pětileté dítě, zažila Julie Košťálová loupežné přepadení skupinou ozbrojených mužů, o kterých se v osadě nikdy nedozvěděli, zda šlo o partyzány, či nikoli. V roce 1950 začala rodina stavět na Ružanci novou roubenou chalupu, kterou o dva roky později zkolaudovala. V té době odmítla matka Julie Košťálové vstoupit do JZD Staré Hamry a úřady tehdy za trest nezavedly do osady elektrický proud. Všude na samotách se svítilo, na Ružanci však ne. Roku 1956 se rodina Košťálových dozvěděla, že brzy svou novou chalupu budou muset opustit, protože v údolí řeky Ostravice vyroste vodní dílo - přehrada Šance. V té době studovala pamětnice Střední zdravotní školu v Opavě, kde roku 1957 maturovala a stala se dětskou sestrou. V roce 1959 se vdala za hajného a od roku 1961 žila rodina s dětmi v místě jménem Šance, přímo tam, kde stavbaři začali připravovat tehdy největší sypanou hráz ve střední Evropě. Materiál na budování hráze těžili v lomu přímo na Šancích. Bytem Julie Košťálové otřásaly výbuchy, s dětmi v náručí musela při odstřelech utíkat z dosahu těžby, vzduchem létaly kameny a praskaly stěny. V roce 1964 dostali Košťálovi přidělen byt v panelovém domě ve Frýdlantu nad Ostravicí, stejně jako desítky dalších horalů z údolí mezi Smrkem a Lysou horou, jejichž domy pak v roce 1969 zaplavila voda. Celý život pamětnice pracovala jako dětská sestra, chodila za dětmi po osadách a samotách v okolí Starých Hamrů a Bílé, její rodnou osadu však stavba přehrady srovnala se zemí a Julie Košťálová už padesát let žije v bytovce ve Frýdlantu nad Ostravicí. Od roku 1993 je v penzi.