„Když to dojedl, já už jsem chtěla odejít. To právě vám chci říct, jak je ta válka nelidská. On se doslova zhroutil. Sedl si na židli, strašně plakal, strašně. Vysvětloval, že já jsem ve stáří jeho holčičky, kterou nechal doma, a že má ještě mladšího syna. A že vlastně ví, že tu válku nepřežije, že je v té poslední linii fronty.“
„Bylo to tak, že se objevil jeden voják v německé uniformě, mluvil polsky a prosil strýčka, aby mu dal civilní šaty, že on za to nemůže, že musel jako Polák narukovat k Němcům, a chtěl, aby ho strýček schoval. Strýček to samozřejmě odmítl, řekl: ‚To ne, musíš pryč‘, protože kdyby ho tam našli Rusové... To se za chvilku málem stalo, protože nad námi byla budova sokolovny, která byla o jedno patro vyšší než ten statek, a tam zůstal nějaký Němec, který odstřeloval Rusy, kteří se tam blížili. Takže první Rus, který k nám přišel, jen přiběhl a řekl, že je tam někde Němec nad námi, proběhl a prohledával celý statek a skutečně tam toho Němce potom zastřelili.“
„Ta tlaková vlna byla tak strašně silná, že to vyrazilo ty dveře našeho sklepa. Když si představíte sebe, tak určitě jsme se strašně báli: byla to hrozná rána, nevěděli jsme, jestli se to na nás nezřítí. Když se to trošku uklidnilo, náš tatínek ještě s tím druhým pánem (v té vile bydlely asi čtyři rodiny), zkrátka ti tatínkové se radili, co udělat, aby ty dveře zabezpečili, kdyby šla další tlaková vlna, kdyby padaly dál bomby. My se sestrou si na to vzpomínáme, že nám přišlo strašně směšné, protože tam nebylo kde sedět, tak jsme seděli na různých lavicích, ale také na neckách. A oni říkali: ‚Necky pryč‘, a ty dveře opřeli a těmi neckami je drželi. Já nevím, možná, že i vám se to stane, že i v kritické situaci vám najednou něco připadne hrozně směšné. Tak dodnes se za to se sestrou stydíme, že jsme se strašně smály, že náš tatínek s tím panem Modrým si myslí, že nás zachrání tím, že budou držet neckami dveře.“
Jaroslava Vosátková se narodila 17. května 1931 v moravské vesnici Blažovice. Když jí bylo šest let, přišel otec kvůli krizi o práci a rodina se musela přestěhovat do Plzně, kde nastoupil do zaměstnání ve Škodových závodech. Po velkém bombardování plzeňské Škodovky v noci z 13. na 14. května 1943, které zasáhlo i dům rodiny pamětnice, odeslali rodiče Jaroslavu Vosátkovou a její sestru k příbuzným zpět na Moravu. Sestry tu zažily nálety na Brno, německý ústup i příchod Rudé armády. Po válce se v pořádku vrátily k rodičům do Plzně.
