Václav Mach

„Největší strach jsem měl z toho, že mě dají na celu s nějakým bláznem. A tak to byla první otázka na toho spoluvězně, když nám sundali škrabošky, za co tady je. A on mi tehdá řekl, že za bibli. V tom okamžiku ve mně ztuhla krev a já si říkal – blázen. Neuměl jsem si představit, že by se někdo nechal zavřít za bibli. Nehledě k tomu, že já, i když jsem byl katolík, jsem o bibli prakticky nic nevěděl.“

„Někdy jsem šel zase do kuchyně, abych přinesl dietní jídlo. Setkali jsme se a on po mně chtěl poslat moták. Když mně ten moták předával, tak na dvoře nikdo nebyl. Jenže za lítačkama stál dozorce a ten to viděl. Ten hned na mě přilítl, vzal mi moták a šel jsem před velitele. Ten říká: ,Mach, chci vědět, kdo vám ten moták předal.‘ Já říkám: ,Neřeknu.‘ On říká: ,Tak máte korekci.‘“

„To byl takovej človíček, v mých očích to byl dědula. Já nevím, kolik mu bylo, ale v očích devatenáctiletého kluka bych mu řekl nejmíň sedmdesát. Ten měl za sebou šest let v německém koncentračním táboře a v roce 1952 ho zatkli znova. On to byl Němec žijící v českém pohraničí, tak jsme si toho nemohli moc říci. Vím, že se tenhle sedmdesátiletý stařík ráno myl studenou vodou a pravidelně cvičil. Byl tam jeden retribučák – Neubauer, zástupce Henleina, který se tam vrátil z tábora na nějaké dovyšetřování. Tyhle dva, on a svědek Jehovův, si rozuměli, protože měli společnou řeč a stále spolu hovořili. To byla taková ironie. Němci svědky pronásledovali a teď tam seděli vedle sebe. Nerozuměl jsem jim nic, jenom slova jako Jehova, Armagedon. Co si ten zástupce Henleina musel vyslechnout! Kolo dějin se točí a jde to až do takových absurdit.“

„Pamětník čte z obžaloby: ,Obžalovaný Václav Mach se stal členem víry svědci Jehovovi v roce 1960. Zájem o tuto víru projevil, jak sám uvedl, od roku 1952. Byl aktivním členem chrudimského sboru, pravidelně se zúčastňoval shromáždění sboru. Obžalovaný Mach v tomto směru velmi aktivně prováděl zvěstovatelskou, neboli kazatelskou činnost tím, že vykládal bibli, Strážnou věž a další náboženskou literaturu. Tato literatura byla u něho při domovní prohlídce nalezena. Bylo prokázáno, že obžalovaný byl jedním z velmi aktivních členů, přestože si byl vědom nesprávnosti svého jednání s tím, že se dopouští trestné činnosti. Přesto v tomto svém jednání pokračoval. Přičemž jak vyplynulo i z jeho výpovědi při hlavním líčení, je zde určitá obava, že ani projednání této věci nepřispělo k tomu, aby pochopil, že svým jednáním se dopouští trestné činnosti.‘“

„Nejvíce mě oslovil jeho postoj vůči mé osobě. Byl asi o sedm let starší. Byl mi oporou v tom optimistickém snášení toho pekla tam. Někdy mě dokázal tak rozesmát, že přilítl dozorce, což byl Slovák, ďábel v lidské podobě. Rozlítly se dveře a on řval: ,Tak vy se tady ještě smějete? Víno a ženy byste nechtěli?‘ Řval na nás jako tur. Byl mi tedy příjemný po téhle stránce, a pak, s ničím podobným jsem se nesetkal, kdy on, s tím malým přídělem chleba, se se mnou ještě dělil. Viděl mladýho kluka, jak jsem tam trpěl hlady. Prostě tak nějak mě to oslovilo. Moc se mi to líbilo. Naděje řešení těchto problémů, které byly kolem. V takovýmto prostředí člověk uvažuje a chce přijít na to, kde ta pravda je, v čem je pravda.“

„Pobyt v komunistickejch lágrech byl pro něj mnohem obtížnější. Jednak z toho důvodu, že to byli naši lidé, to už nebyli Němci, kteří byli už tím jazykem a uniformama nepřátelští, a pak že tohle byl útok na psychiku – zničit člověka, morálně zdiskreditovat a vzít mu úctu k sama sobě. Bylo to prý od vlastních lidí mnohem těžší. Oni komunisté vycházeli z toho, že když se dokázali (vězni, pozn.) postavit nacistům, tak že budou mít odvahu se postavit i proti nim samotným.“