„Když do Československa vtrhli okupanti, dostali jsme na národním výboru v Řepích nádoby s vápnem a štětky a všude jsme psali: ‚Brežněv se zbláznil! Lidi, pomoc!‘ Kvůli okupantům byly všude strhané cedule, aby se nemohli zorientovat, a ono to na chvíli pomohlo. Ale našli se lidi, kteří si na hlavu nasypali ne popel, ale celé popelnice. Prý že něco pochopili... Houby, báli se o místa!“
„V srpnu 1968 jsem přijel domů. Dílnu jsem měl v Dejvicích, pod Ořechovkou; volal jsem starému Bláhovi a on mě žádal: ‚Vendo, prosím tě, nechoď zadem, nezkracuj si cestu přes trať, máme tu Rusáky.‘ Když jsem dorazil k dílně, stál tam voják s plamenometem. Chtěl vědět, kam jdu, tak mu povídám: ‚Do roboty!‘ Pustil mě, ale žádný příjemný zážitek to nebyl. Vedle dílny jsme měli zahradu, tam byla spousta Rusáků ve stanech, dokonce spali i v kotci pro psa a toho sežrali. Mezi vojáky byly národnosti z celého Sovětského svazu. Ti chudáci ani nevěděli, kde jsou. Mysleli si, že v Československu zavládla kontrarevoluce a vraždíme tu komunisty. Houby! To oni tu pár lidí zastřelili.“
Příběh rodiny, ve které se řemeslo stále předává z otce na syna
Václav Kadlec se narodil 12. června 1945 v Praze. Na přelomu 50. a 60. let se vyučil kovářem a následně spolupracoval na rekonstrukci mnoha významných památek. Po sametové revoluci začal podnikat. V současné době pracuje jako učňovský mistr.
