Eva Čapková

„V osmatřicátém na podzim k nám přiběhl maminčin bratr. Byl neoblečený, bez saka a úplně zpocený. Měl statek na Podbořansku, které v té době obsadili Němci, a on před nimi musel utéct. Později nám vyprávěl, jak stál na dvoře, když v tom za ním přiběhl malý německý chlapec, který mu řekl, že pro něj přijelo Gestapo, a že musí okamžitě pryč. Jenda na nic nečekal a utíkal do Měcholup na vlak. Později se objevil u nás. Pamatuju si, že byl úplně zpocený. Ve vlacích se tenkrát netopilo a on těžce prostydnul. Dostal akutní zápal plic a o Vánocích zemřel.“

„V Praze byla pro Židy zřízena domácí práce. Dodnes vím, že existovala firma, která vyráběla pro německé vojáky teplé vložky a prošívané kapuce. Otec tam chodil s kufrem, aby domů přinesl materiál, tedy vložky z tvrdého papíru, kousky kožešiny a lepidlo. A my jsme ty tenké proužky lepili na vložky, které se později zastřihly přesně tak, aby se vešly do bot. Takto se to vyrábělo pro německé vojáky. Šlo o jedinou práci, kterou tenkrát otec s maminkou dělali. A tím nás vlastně živili.“

„Tehdy v zimě devětatřicátého roku, kdy mu maminka musela přišít na kabát hvězdu, jsme se vydali na procházku. Zarazila jsem se: Otec je označený a já ne. Po chvíli se však ve mně cosi zlomilo a já si řekla: Je to můj táta a nedá se nic dělat! Tak jsme tedy vyšli z naší ulice a pokračovali dále Slezskou, kde se proti nám objevil uniformovaný SSák, který měl vedle sebe dvě ženy. Každou z jedné strany. Roztahovali se po celém chodníku. Otec mě tehdy bez řečí vzal za ruku a obešli jsme je po cestě.“

„To jsme přijeli z prázdnin a já už jsem se těšila na svoji partu, na svoje kamarádky a šla jsem na hřiště. Byl tam nápis ŽIDŮM VSTUP ZAKÁZÁN a já jsem se otočila a utíkala domů a říkám to mamince. A maminka odpověděla: ‚Klidně tam jdi, tebe se to netýká, ty přece nejsi Židovka.‘“

„Učitel němčiny byl tak horlivej, že když vstoupil do třídy a my jsme vstali, řekl: ‚Pozdravte árijským pozdravem.‘ Takže všichni museli zvednout pravice, ale já jsem ji nezvedla, protože jsem se necítila bejt stoprocentní árijkou. Ale nic mně neřekl.“

„Němci si na gestapo zavolali maminku. Tehdy to tak dělali, ze smíšených manželství si zavolali toho árijskýho partnera a dali mu na vybranou – buď se dá rozvést a bude všechno pro něj v pohodě, anebo zůstane a ponese následky. A maminka tenkrát přišla domů a řekla: ‚A já se rozvést nedám! Já mám tátu ráda. Asi je to vůle boží, ať se stane, co se stane.‘“