Zdeňka Křížová, rozená Hnitková

„Od roku 1948 navíc ještě jsme my, kteří jsme teď všichni bydleli v domě, který dědeček dal před válkou postavit, museli vlastně čelit takovým útokům ze strany různých uličních výborů, protože měly zájem nás z toho domu vystěhovat a nastěhovat, tam nevím co, říkalo se o školce. Nejsem si úplně jistá. Čili neustále k nám chodily nějaké domovní důvěrnice, které chtěly vidět, jak ten dům je veliký, jestli by se tam to či ono vešlo a jestli není příliš veliký na počet lidí, kteří tam bydlí. Bylo nás tam šest. My jako děti jsme měly přísný zákaz otvírat komukoli, protože prostě bylo pravidlo zásadně nikoho nepustit dovnitř, aby neviděl, jak to skutečně vypadá. Podařilo se nám ten dům uhájit, takže jsme v něm zůstali, a na konci padesátých let ty kontroly, které chodily, ustaly. Já jsem začala chodit v roce 1946 do první třídy. Vzpomínám si, že jsme měli první dva roky náboženství, ale pak to bylo zrušeno, čili to bylo někdy do roku 1948. Po celou dobu války, ale i po roce 1948, jsme měli služku. Pamatuji si na ni, že zpívala dojemné písničky. Já jsem s ní zpívala, to se mi líbilo, a že mě vodila do školy v první třídě, což se mi teda velmi nelíbilo. Všechny ty služky byly hodné, zvláště Mařka. Dlouho po válce na nás vzpomínaly a navštěvovaly nás. A Mařku jsme také my navštěvovali. Ona původně byla hospodyní babičky Marešové, ta ji přepustila mojí mámě a pak Mařka a její muž Alois bydleli u nás v domě v suterénu. Moje matka nebyla naprosto vychovaná k tomu, aby vedla domácnost, uklízela nebo vařila. To se pak po odchodu služek v roce 1948 učila za pochodu a speciálně hospodaření s penězi jí velmi nešlo. Byla zvyklá na větší sumy.“

„Vrátím se k tomu konci války v roce 1945 a musím zmínit to, že vlastně my jsme po tom náletu nemohli vůbec v tom domě bydlet, jelikož byla rozbitá střecha, byla pravděpodobně poničená statika, ale ten dům stál, na rozdíl od těch okolních domů. Přistěhoval se k nám i dědeček s babičkou z lihovaru (lihovar byl samozřejmě taky zničený) a navíc po tom 45. roce dědeček jako ředitel lihovaru skončil. Byl vlastně vyhozen na základě Benešových dekretů, protože lidi říkali, že se přátelil s Němci. Pravda byla asi taková, že do lihovaru, což bylo pravděpodobně pro Němce atraktivní místo, přijíždělo spoustu německých důstojníků nebo vojáků, kteří žádali dědečka, aby své zaměstnance poslal do říše, což teda on neudělal a podařilo se mu, že z toho lihovaru nikdo do říše nešel. Nicméně někdy po tom 45., možná to bylo v roce 1946, to přesně nevím, byl jaksi propuštěn a bydlel s námi. Jak jsem říkala předtím, bydlet v domě jsme nemohli, tak jsme se odstěhovali do blízké vesnice Olovnice, kde byl jeden náš příbuzný, ing. Brejník, majitel mlýna, člověk, který celou válku pomáhal lidem a dával jim, pokud měl, nějaké malé množství mouky, aby přežili, a samozřejmě se mu stalo totéž, co dědečkovi. Po 48. roce byl nejenom z toho mlýna vyhnán, ale i zbaven majetku. Do roku 1948 dědeček pracoval někde tady v Praze, v jakémsi výzkumném ústavu, on byl inženýr chemik, což tedy v roce 48 skončilo, a zůstal naprosto bez prostředků. Nedostal vůbec žádnou penzi. Babička, která neměla žádné tzv. zavinění, dostávala asi sto korun, později. Od začátku tedy byli bez příjmů, bez prostředků, peníze samozřejmě neměly cenu, takže jediné, co mohli dělat, bylo, že rozprodávali postupně svůj majetek. Koberce, vybavení atd.“