Jan Dvořák

* 1973

  • „Přestože jsme bydleli na dohled Rakousku, tak jsme tam nemohli jet, nevěděli jsme, jak to tam vypadá. Za hranice jsem se dostal poprvé až po listopadu 1989. Tehdy Rakušani otevřeli hranice. Dokonce jste nemuseli mít ani pas, prostě jste projeli, všude vás vítali, mávali na vás. Stačilo, že máte na klopě československou vlajku a dostali jste se kamkoliv. Dokonce jsme dostávali, to bylo v období Vánoc, listopad, dostávali jsme ve Vídni v podstatě všechno zadarmo. Nějaké ty jejich nápoje, jídlo, všechno. Jak jste měl na klopě vlaječku nebo trikolóru, to se tehdy nosilo, tak byli tak šťastní, že se dostáváme do jejich světa, tak vám dali punč, víno, nějakou palačinku. Slavili to hodně emotivně stejně jako my. Byli šťastní, že jsme se vrátili, protože jsme spolu dlouho žili. Když si vzpomenu třeba na svoji prababičku, tak byla švadlena a šila ve Znojmě jak pro Čechy a Moravany, tak hlavně pro Rakušany. Ale tehdy to byla zase ještě jiná situace, tehdy se nikdo neptal, takže tam mohla přejet, změřila si je, pak si to jela domů ušít a zase jim ty šaty dovezla.“

  • „Jeli jsme se podívat sem do Prahy na nějaké demonstrace. Samozřejmě to pro nás bylo tehdy takové vzrušující – ještě se úplně nevědělo, jak to skončí. A tehdy přišlo jedno zklamání. Vrátili jsme se z demonstrace, vrátili jsme se do školy a tam si pro nás přijeli chlapci z tajné bezpečnosti, tehdejší státní. A všechny, co jsme tam byli, respektive všechny, co jsme se k tomu přiznali, protože někteří se k tomu nepřiznali, nebo neříkali, nedávali to na odiv, [nás sebrali]. My jsme to nahlásili rovnou všem. Pamatuju si, že jsem šel za svojí třídní profesorkou a říkám: ‚Ale my bychom, paní profesorko, tam jet chtěli.‘ Ona říká: ‚Chlapi, neblbněte, ať se něco nestane. Aby se vám něco nestalo.‘ Ani se tak nebála o to, že by se něco dělo tam, ale že bychom mohli dojít úhony. Ale řekla, dobrá, chcete jet, chcete, jeďte, já s tím budu počítat, já vám to omluvím. To mě přišlo jako férové jednání od té dámy. A pak byli jiní, kteří tam jeli tak jako na černo. Ale pro všechny z nás, co jsme to dali najevo, tak pro nás přijeli. Přijela pro nás tři auta, naložili nás – musím říct, že mi úplně dobře nebylo, ani těm ostatním. Celý den jsme byli na výslechu, od rána, přijeli vlastně někdy kolem půl deváté a pustili nás asi ve čtyři. Protože ta situace opravdu byla v centru jiná než na perifériích.“

  • „Pamatuju si, že za vlakovou trasou, za nádražím, byla budka pohraniční stráže. Tam byli vždycky dva příslušníci s ostře nabitýma, se samopaly a každý, kdo kolem projel, tak ho zastavili. No my si z toho samozřejmě tropili žerty. Na kole jsme tam jezdili skoro obden. Někteří nás už znali, ale když přišli noví, tak nás zastavili a opět nás hnali k výslechu. Dneska, musím říct, že sedět s těmi chlapci naproti a pohrávat si s ostře nabitým samopalem, no, dneska už bych to asi nerozdýchal. Tehdy mi to přišlo strašně legrační. Jak říkám, dneska bych své děti asi bil, kdyby něco takového podnikaly. Ale ta doba byla všude stejná, všechny pohraniční oblasti byly takhle zasaženy a velmi se dbalo na to, aby se nikdo nedej bože nepřiblížil k hranici na blíž než nějakých pět deset kilometrů, to prostě nepřipadalo v úvahu. Vlastně jsme byli téměř v hraničním pásmu, nebo těsně za Znojmem bylo hraniční pásmo a tam už jste nemohli.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 07.10.2020

    (audio)
    délka: 43:17
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Dneska se o informacích málo přemýšlí

Jan Dvořák se narodil 6. února 1973 v Brně, vyrůstal ve Znojmě. Jeho prarodiče podporovali komunistické vedení země, prababičku odsunuli po odtržení Sudet v roce 1938 ze Znojma do Brna a Rusy chápala jako osvoboditele. Jeho maminka naopak protestovala proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Jan vystudoval matematické gymnázium ve Znojmě a aktivně se zapojoval do činnosti v astronomickém kroužku. S kamarády s oblibou provokoval vojáky střežící hraniční pásmo, které začínalo těsně za Znojmem. V listopadu 1989 se o událostech v Praze dozvěděl až se zpožděním, hned další týden jel se spolužáky do Prahy na demonstrace. Po návratu si pro něj přišla do školy StB a celý den strávil na výslechu. Po revoluci se přestěhoval do Prahy, kde studoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy, studia nedokončil. Záhy po převratu také vstoupil do ODS, kde se aktivně angažoval v radě města a různých komisích. Vzpomínal na rozdělení Československa v roce 1992, jelikož část jeho rodiny žila na Slovensku. Celý život pracuje jako učitel matematiky a fyziky, dnes na Základní škole Jeseniova v Praze. Má dva syny, žije v Kladně.