Yanelys Núñez Leyva

„Hnutí San Isidro vychází z kampaně proti Vyhlášce č. 349. Jsme stejná skupina zakladatelů 00 Bienále, organizátorů a dalších umělců, kteří participovali na 00 Bienále, kteří se zapojili do kampaně proti Vyhlášce, a jmenujme se San Isidro, protože 11. srpna jsme plánovali rapový koncert a tak, který se jmenoval ‚Bez svolení 349‘, a měli zde vystoupit Gorki Águila, další rapeři, mělo být mluvené slovo a další. Mě a Lusie zatkli v poledne, událost začínala v pět a v pět v odpoledne bylo celé San Isidro plné policistů a nešlo se tam dostat. Zatkli nás v poledne, ale v pět, když událost začínala, Amauryho a ostatní, kteří tam byli jako organizátoři, chtěli hlídky také zatknout a nevím co ještě. A lidé ze čtvrti San Isidro vyšli, aby je bránili. Začali do hlídek kopat a křičet ‚hej, jsou to umělci, nedělají nic špatného, proč je odvážíte‘ a podobně. A čtvrť San Isidro má takovou tradici: zaprvé, je velmi okrajová, a pak zde existuje mýtus o Yarinim, což byl v době republiky významný pasák, byl to velmi hezký mladík, ale byl také hodný k ženám a prostitutkám, chudým, a tak je to čtvrť, která udržuje tento mýtus, ale je taky velmi solidární čtvrtí, protože je zde hodně nejistoty, taky prostituce, násilí a s takovými věcmi se místní na umělce dívají z jiného pohledu a řeknou si ‚tyhle lidi nic nedělají, tihle lidé neprodávají drogy, nejsou v konfliktu s žádným sousedem, jediné, co chtějí tyhle lidi dělat, je koncert‘. A tak byla celá čtvrť pohnutá a vyšla na obranu.“

„V roce 2016 jsme založili Muzeum disentu na Kubě. V té době jsme se začali sbližovat s disidenty, poznávali jsme oponenty, začali jsme se potkávat se všemi legendami opozice v uměleckém světě, ale také v rámci aktivismu: Dámy v bílém, UNPACU, a další, ale diskrétně. Nevstupovali jsme do jejich prostoru. Setkávali jsme se v nezávislém prostředí, jako je třeba Lía, a sem často chodili různí lidé: vizuální umělci, ale i aktivisté. Byl to, řekněme, přirozený vývoj, a tak jsme přišli s Muzeem disentu a začali si uvědomovat, že v určité chvíli při práci na těchto problémech a během interakcí s těmito lidmi bychom mohli být sami považovány za disidenty, a že by to bylo sociální stigma. A když jsme se dostali k jádru věci, došlo nám, že když se podíváme do slovníku, slovo disident znamená ‚mít opačný názor k druhému‘. A tak jsme spustili platformu, online databázi, která prochází celou historií kubánského umění, kam zahrnujeme všechny oponenty, nejen současníky, ale všechny, kteří jsou uznáváni oficiální historií, včetně Martího a Fidela. A říkáme, že Fidel byl v době svého mládí disidentem, a že bylo dobře, že jím byl, a že stejně jako Fidel by současníci měli být uznáni a měl by jím být poskytnut prostor pro disidentství.“

„To, co vidíš, je tak trochu nerovnost. Když jsem přišla na univerzitu, tak zaprvé, všechny, které tu byly, většinou jsou na historii umění ženy, přišly z odborné přípravky, takže přišly s větší přípravou, než já, a za druhé, většina byly bělošky z vyšší střední třídy, tedy dcery vojáků, vůdců, které prostě žily v Playa Miramar… Takže nerovnost tu byla skutečně ve všech ohledech. Já ani neměla počítač a všechny studijní plány byly digitálně, protože stejně neexistují aktualizované učebnice. A za těchto podmínek je těžké zvyknout si na školní rytmus, když vidíš, že se musíš snažit třikrát tolik, abys mohla věci dotáhnout. Mám blízké přátelé, kteří nikdy nedostudovali. Když nemáš počítač a musíš jít do domu bůhví koho, abys mohla studovat, a vidíš, jak tě učitelé taky chtějí dostat ven, abys nebyla na obtíž, a nedávají vám na výběr. Takže mám přátele, kteří nikdy nedostudovali.“