„Za protektorátu se musely z (rádia) odevzdat nějaké součástky, aby se nemohl poslouchat rozhlas do ciziny. Tak ve fabrikách udělali nové, takže tatínek to tam vždycky večer, když šel poslouchat, přimontoval. A když to bylo zajímavé, když byl projev, tak mě k zavolal, ale říkal: ‚Ale nesmíš nikde nic říkat.‘ No a měla jsem kamarádku, s kterou jsme (se viděly) až teprve po náletu, to bylo už v '45. Jenom s tím rozhlasem. To bylo už po tom náletu, to jsme se potom neviděly dva měsíce, protože ji odvezli mimo Prahu, mě taky. A to jsme si (potom) poprvé řekly, i když jsme si řekly všechno, protože jsme byly opravdu kamarádky, zemřela, je to dva roky, (byly jsme) opravdu úžasné (kamarádky). Tak za války (jsme si to) neřekly, že její tatínek (poslouchal) rozhlas, teda zahraniční rádio, a můj taky. Ale to jsme si potom vyjasnily. Můj tatínek poslouchal Londýn a její tatínek Moskvu. Ale to bylo fajn, že jsme, rozumíte, děvčata, že jsme byly kamarádky, ale musely jsme být natolik ukázněné, že jsme se bály. Protože jsme nemohly nikde nic říkat, ale věděly jsme, že se dělá něco, co by se Němcům nelíbilo.“