„Dvacátý čtvrtý leden 1945. Tam se zastavila fronta, nedaleko Breslau. Tam potom za čtrnáct dní… To bylo tak. Vypadalo to, že ta fronta bude velmi rychle postupovat. Takže přišel rozkaz - je to autentická informace, od lidí, kteří se zachránili. Přišel rozkaz, že se musí okamžitě vyklidit vesnice a všichni byli odvezeni do Drážďan. Když se chystal jejich přesun, jeden velitel, esesák, se vrátil a řekl: ,Je tady 24 lidí odsouzených k smrti. Ti nesmějí odejít, ti se musí popravit, a hned.’ Bylo to v pět večer, ta poprava. Někoho narychlo sháněli, tu popravčí četu. Ti všichni odešli na nádraží a táta pochopil, a všichni s ním, že jsou jediní, kteří tam zůstali. Ale protože už se nic nedalo stihnout a fronta postupovala rychleji, než se původně myslelo, zastřelili je na dvoře a naházeli je do studny. Ti, kteří to dělali, to házení do studny, měli pocit, že je také okamžitě popraví. Ale oni už neměli čas. Díky tomu se oni zachránili a vydali svědectví, jak to všechno bylo.“
„Takže jsem od té doby - to byl asi leden nebo únor 1945... Nemohla jsem být v rodině Váňových, vždy o tři chalupy dál jsem byla schovávaná. Přes den jsem nesměla být jinde než ve sklepě, někdy mě zapomněli nakrmit. Tak jsem prakticky každý měsíc střídala ty rodiny, aby mě nenašli. Mamince [babička] neřekla, kde jsem, aby to nemohla prozradit. Poslala maminku do Prostějova. Různě si mě půjčovali, moji valašští příbuzní byli fantastičtí. V polovině dubna 1945 jsem se mohla tajně vrátit a mohla jsem [chodit] ven i během dne. Kdybych se objevila venku na Valašsku, oni byli hrozně zvědaví, byla jsem jinak oblékaná než venkovské děti, to by nešlo. Leden až duben 1945 jsem strávila ve sklepě.“
„Jenomže pak tam chodil vysoký důstojník německý. Vždycky přišel do našeho bytu dělat další prohlídky, protože měli pocit, že maminka vždycky přiveze nějaký konspirační materiál. Hledali materiál, který se nikdy nenašel, a nevěděli jsme, co to bylo. Ten si mě začal všímat, protože jsem měla modré oči a jsem přirozená blondýna. Poslal mě k lékaři, který měl zjistit, jestli mám árijské rysy, správný tvar lebky a další věci, které jsem jako dítě nechápala. Když zjistil, že mám vše v pořádku, oznámil mamince, že už se nevrátím na Valašsko, že budu určena na převýchovu, protože mám ty árijské rysy. Že budu dána k dispozici do německé rodiny, abych zapomněla češtinu a tím to končí.“
„Potom si velmi dobře pamatuju, že jsme chodili na procházky. To mi bylo už tak šest sedm let. Přišli jsme domů a maminka se zlobila. A já jsem myslela - udržovali mě v tom, že se zlobí, protože jsme nebyli v parku. Ale my jsme šli vždycky nějakou hodně prázdnou ulicí, to ve mně zanechalo takový dojem. Táta se vždycky - ale to mi došlo až později - pečlivě rozhlédl, jestli je ta ulice opravdu úplně prázdná. Přijel pán na kole a náhodně pohovořili. A to byl štábní kapitán Bombera z Brna, který - tehdy nebyly žádné mobily a tak dále, nevěřili nikomu - takže rozkazy a další pokračování v odboji, ta hesla, kdo přišel nový, co se stalo a mělo by se stát, co říká Londýn a co doporučuje Beneš a Masaryk - oni byli úzce napojeni na londýnskou vládu, což mi později nevyneslo moc velkou slávu, takže vždycky… Ten pán se neopakoval často, ale vždycky cílem té procházky bylo, aby to zamaskoval. Malé dítě nebylo tak nápadné. Vždycky přijela spojka a vždycky to bylo na kole.“
Strašně brzo jsem zestárla, kus dětství se mi ztratil
Zdeňka Valouchová se narodila 29. července 1936 ve Frýdku-Místku jako jediné dítě v rodině důstojníka a později četnického velitele Roberta Váni. Její otec se za války v Prostějově zapojil do odboje spolu s dalšími příslušníky četnictva. Prostřednictvím vysílačky předával informace do Londýna. V roce 1944 byl zatčen a na začátku roku 1945 popraven. Začátkem roku 1945 byla Zdeňka vzhledem ke svému „árijskému“ vzhledu vybrána na poněmčení, měla být odebrána matce a předána na výchovu do německé rodiny. Matka s babičkou ji ale ukryly u příbuzných a známých na Valašsku, kde Zdeňka strávila ve sklepích a chlívcích čtyři měsíce až do dubna 1945. Po válce vyrůstala jen s matkou, vystudovala vyšší hospodářskou školu v Prostějově a obor finance na Vysoké škole ekonomické. Od absolutoria školy až do roku 1988 pracovala na ministerstvu financí, v roce 1965 se stala členkou KSČ. V roce 1968 se podílela na založení Klubu SOS dětských vesniček, který inicioval výstavbu první české SOS dětské vesničky v Doubí u Karlových Varů. Po roce 1989 pracovala pro Investiční a Poštovní banku a stavební spořitelny, spolupracovala s Česko-německým fondem budoucnosti. Vychovala dceru Markétu, je rozvedená.
Pamětnice: Zrekonstruovanou vilu mého mládí jsem nepoznala Zdroj: https://hranicky.denik.cz/zpravy_region/pametnice-zrekonstruovanou-vilu-meho-mladi-jsem-nepoznala-20150805.html