„Toho esesáka když nám nakvartýrovali k tetě dole, tak říkal tatínek: ‚Pánbůh zaplať za to, že nám toho esesáka dali.‘ Nemohl mu říct půl slova, byl to nějaký univerzitní profesor... My jsme dostali na Vánoce pomeranče, banány... To neexistovalo: mě čert bere, když vidím děcka, jak jdou ze školy a mlátí se pomerančema a šlapou po banánech. To je neskutečný! To já nemůžu vidět, protože bych jim musela lísknout. My jsme to neměli, že. Červená řepa. Když někdo zmíní červenou řepu, tak – vím, že je to dobrý, ale já ji nemůžu, protože červená řepa byla celou válku.“
„Tahali jsme to na zádech. To jsem se dozvěděla až po válce. My jsme každou neděli chodili na výlet, buď na Kosíř, nebo na Ptenský dvorek, Na Pohodlí. Měli jsme takový malý batůžky, v tom bylo jídlo a pití, nějaký sklínky, ale pod tím byly ty zprávy. Tatínek vždycky někam odešel, že si jako musí odskočit, sebral nám ty batůžky a vrátil se s prázdnýma.“
„Stalo se mi teď, že jsem byla na Bruntálsku, v Andělské hoře. Vnučky tam byly na nějakém táboře, tak jsem se za nimi jela podívat. Stála jsem, dívala jsem se na les a usmívala jsem se. Šel pán v myslivecké uniformě a říká: ‚Paní, chvilku se na vás dívám, vy pořád chodíte, usmíváte se a kroutíte hlavou.‘ Já říkám: ‚Víte co, ty stromy jsem sázela já. Tak já kroutím hlavou nad tím, že ty stromy rostou. Protože my jsme si říkali, že to nemůže vyrůst.‘ Mám prostě radost, krásnej les to byl, opravdu.“
Alena Strnadová, rozená Brzicová, se narodila 20. února 1933 v Prostějově. Její otec Vilém Brzica byl za druhé světové války zpravodajem partyzánské skupiny pod vedením Josefa Knolla. Pamětnice se tehdy na činnosti skupiny také nevědomky podílela, když přenášela v batohu potraviny a léky určené pro partyzány. Po válce studovala na prostějovském Gymnáziu Jiřího Wolkera, kde maturovala v roce 1951. Ve studiu pokračovala na Lékařské fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a později přestoupila na Masarykovu univerzitu v Brně. V roce 1957 promovala a přestěhovala se do Kostelce na Hané, kde pracovala jako dětská lékařka až do roku 1992. V Kostelci žije dodnes.
